Zčistajasna

cca 5 min

Nechci říct, že jednou to muselo přijít, ale zkrátka přišlo to. Srážka s autem.

Vyrazil jsem na běžný trénink, měl radost z dobře vyjetého tréninkového kopce a ve sjezdu z něj se to zčistajasna stalo. Byla to úplně nevinná situace, já jel dolů a proti mně za sebou stoupala 3 auta. Situace, jakých dnes a denně na kole zažijete nepočítaně. Náhle prostřední auto vybočilo, přes můj pruh přímo přede mnou řidič odbočil do garáže u domu.

Jel jsem asi 40 km/h a okamžitě zabral za brzdy, takže jsme se potkali v nějakých 30 km/h, možná něco málo plus. Mžik, lépe to vyřešit nešlo.

Není to vlastně fatální rychlost, při správné reakci, takže tady rozhodně nebudu psát nic o promítnutí čehokoliv před očima, jen ten pocit, kdy víte, že se stoprocentně srazíte a nemáte naději to zvrátit, je dost nepříjemný. Máte tak zhruba půl sekundy až sekundu na: uvědomění si situace, chytnutí brzd, vyhodnocení, jak se co nejvhodněji naštelovat pro co nejmíň bolestivý náraz, a zpevnění se. Není to hodně, je to proklatě málo.

Hrrrch. 0 km/h. Plech. Asfalt. Snaha chytnout dech. Jakto?! Byl jsem dopravně zcela v pořádku, chlápkova stoprocentní vina.

Vyskočil z auta, aby mi pomohl. Ale zatím už jsem se sbíral, chytal dech a dělal první, vizuální kontrolu kola (to je v pořádku, my prostě jsme tací). "Nic" se mi dohromady nestalo a pokusy o bolest jasně přebilo překvapení z náhlé situace (nebudu používat slovo na "š", pač to by asi nebylo odpovídající).

Chlápek, vědom si své viny, se omluvil a řekl, že mě v ostrém slunci nad obzorem prostě neviděl. Zeptal se, jestli chci zavolat rychlou, jestli jsem zraněný. Já se otočil, pochopil, že to tak bylo, a řekl, že to chápu. A hned, že jsem v pohodě, nezraněný, ať to neřeší, nic nevolá. A že se nezlobím, že i když je to jeho vina, tak to byla nehoda, co se prostě může stát. Je to život. Pro něj to bylo taky slušné překvápko, tak jsem v tom jeho ani sebe nechtěl dál máchat, společně jsme částečně narovnali totálně ohnutou pravou páku, nasadili řetěz a já rychle vypadl pryč. Myslím, že oprava toho, co jsem mu udělal s nárazníkem a kapotou na Range Roveru (myslím), mu bude dostatečným trestem za nedbalost.

Jsem v pořádku, trénink jsem dokončil normálně po svých. Odřeniny se zahojí, na loktech mi přibudou další jizvy a páky srovná pár úderů kladívkem.

A teď to důležité. Tohle nepíšu proto, abych ukázal, že "jsem tvrďák". Pointa je v tom, že toto byla situace, kterou jsem naprosto neměl šanci zvrátit. Mžik a nehoda. A to se může stát každému, prosím každému z nás kdykoliv a kdekoliv. Na kole, za volantem, na chodníku jako pěší... Jsou situace, které vás vcucnou a je jedno, jestli jste obezřetní, nebo přemýšlíte o bůhvíčem a jste duchem mimo. Prostě nás to najednou sebere.

Prosím, buďme v provozu co možná nejvíc obezřetní, vůbec to nemusí být TVOJE chyba, která tě dostane do problému. Nejde se sto procent času dokonale koncentrovat a být v pozoru, ale každý můžeme udělat co nejvíc pro to, abychom se tomu přiblížili. Provoz není legendární koberec ve školce, provoz je zlomek sekundy od průšvihu. V jakékoliv roli. Tak na to mysleme a zkusme to mít v mysli, co nejvíc času to jde. Rozhlížejme se, dávejme blinkry, předvídejme atd., atd...

Protože to, co se dneska stalo mně, se může 1 ku 1 stát někomu, kdo na kole jede jen tak pro radost. Já jsem cyklista, jsem v oboru dost intenzivně 15 let a troufnu si říct, že už to mám "v ruce" a spoustu situací dokážu vyřešit rychle, správně, takzvaně "zkušeně". Ještě jednou připomenu fáze "vyhodnocení, jak se co nejlépe naštelovat pro co nejmíň bolestivý náraz" a "zpevnění se". To zkrátka příležitostný kolař nemusí mít, respektive to fakt nemá. Já kdysi při prvním pádu spadl tak hloupě, že jsem si při banálním podklouznutí na levý bok zlomil pravé zápěstí. Pravé. Dnes nad tím kroutím hlavou. I padat a mít kolize člověk neumí automaticky, musí jich pár zažít, aby věděl a naučil se to.

Já dobře zareagoval a celý zpevněný vrazil do překážky takovým způsobem, že se náraz rozprostřel do lokte, ramene a boku. Vědomě s cílením mimo hlavu. 3 minuty poté jsem díky bohu pokračoval dále. Jenže na silnicích nejsou jen trénující cyklisti, ale i spousta úplných hobíků užívajících si prostě čerstvý vzduch. A při vší úctě, takový jedinec by v té situaci úplně nakrásno mohl poslat bezvládně v plné rychlosti šipku hlavou přímo do auta. Ani by si nestihl uvědomit, co se vlastně děje. Nebo někdo se sluchátky s hudbou, sluchově odpojený od reality, poloviční sebevrah, taktéž běžný prvek dopravních komunikací... A to by už mohl být velký malér. Dál asi netřeba rozvádět.

Prosím dávejme co největší pozor. Na a ve všech dopravních prostředcích.

PS: Pivo zasyčelo, jsem věru v pořádku, trochu cítím bedra a žebra, ale dávám tomu den, maximálně dva. Těším se na další výjezdy k White Housu. Dnes jsem ho jel jen tak v příjemné snaze a vyjel ho o půl minuty rychleji než při nejrychlejším pokusu naplno v přípravě na Tour. Mám rád pocit formy. Moc rád.

– 29. 7. 2024