Sbohem a šáteček

cca 5 min

Je mně 29,9 let, rekapituluju život. Na stole prázdná krabička od sirek, svíčka slábne, deska už dohrála. Smířeně čistím své nejlepší šaty, mlčky zavírám a lepím krabice, třídím vzpomínky. Proč nikdo nevaroval? Totiž – že od 18 do 25 je to pár měsíců. Není to fér. Měli to říct! Oni, vy. A že jak pochopím, od 25 do Konce zbyde času už jen na nádech. Koukám z okna a nic nevidím. Aby taky ano. Mlha, šero, bude pršet. Říkali jen: máš všechno před sebou. Floskule. Jak se to mohlo stát?! Zakručelo mně v břiše, ještě jsem nic nejedl, nemám chuť. Bude večer. Cítím prázdno. Není to slabost, je to právo. Vzpomínám na Avril Lavigne – když jí bylo náct. Mysleli jsme, že taková zůstane navždycky. A my s ní. Jezdit na skejtu a mlátit kytary o zdi. Nenapadlo mě, že by mohla stárnout. A my s ní. Přecházím pokoj, zastavuju se, ruce v bok. Chtěl bych asi něco vyslovit, ale nejde to. Vlastně ani nevím – co. Spontánně se sesouvám do tureckého sedu, lokty zapřu do stehen a prsty projdu do ustupujících vlasů nad spánky. Jen chvíle; steče slza. První. Není to slabost, je to právo. Slyším, jak se v chodbě vedle baví dva hlasy. Jsou tiché – ale ne že by nechtěly být slyšeny. Zkrátka jsou jen zastřené. Myslím, že jsem právě zaslechl své jméno. A pak už opravdu šepot – a výbuch smíchu. Skepse a Deziluze. Už je ani neřeším. Přišly před časem a nenechají se vyprovodit. Nemá smysl prosit, vztekat se, volat o pomoc. Tak je tu trpím. Ani bych je nepřepral. Rezignoval jsem, nemám na to energii – tu, co jsem míval. Vzpomínám na zimy se sněhem, vzpomínám na nepodepsané poznámky v žákovské, co měly být podepsány. Chci se tam vrátit a s tím, co teď vím, to začít žít od té doby dál znovu. A pak se zastavit ve 22. Chci mít dnešní rozum v tehdejším těle. A tak dožít. Zaplatím, kolik bude třeba! Zvedám se a udělám pár kroků. Pak ještě pár – parkety praskají – a jsem u dveří. Chytnu starý kovový klíč a chci otočit doprava. Nechce... chce. Napodruhé se otočí. Je zamčeno. Chci být sám, ale nechci být sám. Strašně moc chci obejmout. Chci a potřebuju, ale široko daleko tu nikdo není. Kromě těch dvou. Je to samota. Snad, leda... že by... vytáčím číslo... nic. Hlasová schránka. Pláču. je mně 29,9 let. S rozostřeným zrakem dopnu zip kufru a lehnu si na postel. Vím, že teď neusnu, ale naivně to zkouším. Jsem sbalený a budu čekat. Na ten den. Už nemá cenu nic začínat. Rekapituluju, bilancuju. Na malou chvilku se bezdůvodně usměju. Pak se mně samovolně spustí krev z nosu. Cítím to. Zůstávám ležet, ať nezamažu potah, i když na tom už nezáleží. Na ničem už nezáleží. Odevzdávám se. Odevzdávám a loučím – slovy básníka a jménem celého posledního vrhu mileniálů: Bylo to i krásné, mohlo to být lepší a nebylo toho dost. Sbohem a šáteček.

pátek 21. 2. 2025, 01:10 hod.

Vertigo, Olomouc