Paříž–Roubaix 2025

cca 15 min

Paříž–Roubaix, ikonický jednorázový závod, jeden ze dvou nejslavnějších, které existují. Tradice od roku 1896. Druhá dubnová neděle každoročně přilepí k obrazovkám televizních přijímačů desítky a stovky tisíc lidí. Samotná esence cyklistiky. L'Enfer du Nord.

Peklo Severu je opravdu příznačným opisem. Jeho mimořádná náročnost spočívá ve třicítce sektorů po hrubých kočičích hlavách o celkové délce 55 kilometrů. Cesty z dlažebních kostek z dob Napoleona už pamatují hodně, jejich primárním účelem v průběhu času byly a jsou samozřejmě přesuny zemědělských povozů. Jednotlivé kostkované sektory jsou náročné od "hodně" přes "moc" po "nesmyslně".

Nemohl jsem odolat. Dříve či později to muselo přijít. Okusil jsem náročnost francouzské legendy.

Existuje totiž její amatérská verze, Paris–Roubaix Challenge, na kterou jsem se přihlásil. Ačkoliv se zkušenost tohoto typu nedá přesně popsat (je to ten případ, "co se musí zažít"), pokusím se o předání pocitů z této extraordinární záležitosti.

Den před startem

Opět ve Francii. Jsem tu po tři čtvrtě roce a cítím, že mi chyběla. Jsem tu rád. Cesta autobusem Praha–Paříž byla v pohodě, na laptopu jsem udělal dost práce, teď už se můžu ponořit do toho, proč jsem tady. Zítra je Roubaix. Roubaix! Teď mě čeká zlehka devadesát kilometrů do Compiègne na ubytování. Je krásný slunečný den, dnešní počasí se podle předpovědi překlene i do zítřka. Prima.

2:00 – 0 km – Compiègne

Organizátor nabízí projetí všech 30 úseků, start je ve městě Busigny nedaleko od vjezdu na první pavés. Jelikož mám rád věci co nejvíce autentické, po vlastní ose si teď v noci před startem výzvy dám i otevíracích hladkých sto kilometrů z Compiègne, dnes již tradičního místa startu tohoto magického závodu, do Busigny tak, jak to zítra čeká i profesionály-rytíře. 

Upřímně, jsem z toho trochu v rozpacích, cítím nervozitu. Jízda po takových valounech není jen tak, kostky je třeba umět nacítit, vědět, jak se vůči jejich obtížnosti postavit. To nemá s čistou výkonností moc společného, to je otázka umu, techniky. A to jsem nikdy neměl možnost nijak cvičit, takže jsem hodně velký pavés zelenáč. Nicméně kvůli Paříž–Roubaix jsem se přestěhoval do Olomouce, což je asi jediné místo v našich podmínkách, kde se na to dá aspoň nějak důstojně a smysluplně připravovat. Některé pasáže v centru se blíží tomu, co nabízí cesty severní Francie... Myslím, že za posledních 6 měsíců jsem udělal obrovitánský pokrok, pokud jde o um jízdy na kočkách, ale zda-li to bude stačit na ikonu největší? Oddrncal jsem rozhodně v součtu slušných pár stovek kilometrů, nějaké sebevědomí jsem nabyl.

Přání mám rozhodně, střízlivá očekávání určitá taky, tvrdit si však předem netroufám nic. Každopádně grafiku jsem udělal a to znamená, že se na velodrom do Roubaix musím dostat, i kdyby nevím co. Tak už to holt moje pošahaná hlava má.

Už není cesty zpět. Stojím v Compiègne na Place du Général de Gaulle. Jsou dvě ráno, nad hlavou mám startovní bránu a vyrážím na zteč. Do boje, který v mé stávající pažbě zářezů nemá obdoby.

7:30 – 98 km – Busigny

Noční jízda je zcela komfortní, je sice trochu chladno, ale na to jsem v dubnu připravený. Neprší, což je to jediné, z čeho jsem měl trochu obavy, že by mě mohlo vyvést z míry ještě před nájezdem na kostky. Jedu s lehkým zpožděním za plánem, ale nikterak závažně, tedy na start Challenge do Busigny přijíždím bez únavy a natěšen.

Vyzvedávám si startovní čísla a v zázemí prostory místního kulturního domu si třídím věci. To, co nyní potřebuju, si ukládám do běžecké vesty, kterou budu mít na sobě, a civil, který už nepotřebuju, balím do batohu. Ten odevzdávám organizátorům a oni mně ho, stejně jako všem, odvezou na velodrom do Roubaix, kde si v cíli zavazadla oproti startovnímu číslu všichni zase vyzvedneme.

Řadíme se na start. Ačkoliv akce není pořádána vyloženě jako závod, zřejmě z bezpečnostních důvodů, což je asi rozumné, start je hromadný na výstřel. V koridoru se nás potkává odhadem stovka, možná o něco více. Myslel jsem si předem, že nás bude mnohem víc, ale asi to není masová věc úplně pro každého. Ano, vlastně to dává smysl.

Paris–Roubaix Challenge má tři varianty, a sice na 70 km, na 140 km a na 170 km. Já jsem u registrace po krátké úvaze dospěl k závěru, že pojedu variantu nejdelší, tu, která nabízí kompletní dávku kostek. Většině účastníků asi stačí jen zkušenost částečná, takže zjevně bylo více cyklistů v kategoriích 70 a 140. 

Minuta do startu. Sakra! Já nemám v kapsách dresu žádné jídlo! Osel jsem... Musím se rychle rozhodnout. Nechat to být, vyjet v pelotonu "bez jídla", nebo sundat vestu, najít a přendat tyčinky a gely do dresu, ale nestihnout výstřel?

Rozhoduju se pro dostupnou energii, opírám kolo o plůtek a snímám vestu z ramenou...

Snad je hned dojedu, půl minuta zpoždění, se kterou nakonec protínám startovní bránu, by mohla být rychle smazána...? Nikoliv. Balík vyjel velmi svižně a já tak zůstal hned od startu sám. Pár kilometrů se snažím ve vysokých tepech kolegy dojet, ale jsou příliš rychlí. To nemá smysl. Čeká mě ještě 170 kiláků, nemá smysl se tu vařit s jazykem na vestě ještě před pavés, později se snad protočím s nějakými jednotlivci. Kašlu na kontakt se skupinou, zanadávám si, co jsem to za kus vola, zpomaluju do komfortní zóny a nechávám to být.

Po deseti kilometrech je to tady. Kostky nejsou vrženy. Kostky jsou položeny. Kostky jsou pod mými koly. První úsek v Troisvilles. 30. od konce, první na řadě. Tak pojďme na to!

8:00 – 108 km – Troisvilles

Aha, tak toto je slovníková definice pojmu "tvrdý", říkám si po minutě čerstvých zkušeností jízdy po kostkách, jejichž zdolávání prostě nelze nikde jinde nasimulovat. Prvních pár sekund se mi vlastně nezdá náročných, ale po několika chvílích sebezapření a soustavného zpevňování celého těla mi dochází, jak hrubý dnešní zážitek bude. Minuta ve stoprocentním, takřka křečovitém zpevnění, jež nelze dlouhodobě udržet, plynule přechází do totální vibrace všech atomů mého těla.

Michale, právě ti začalo Paříž–Roubaix. Toto je ono.

Míjím první popadané bidony při krajnici, dojíždím první odpadlíky, předjíždím první nešťastné s defekty. Co mě hodně nepříjemně překvapuje, je to, jak významně se jízda po pavés ztíží, pokud cesta začne klesat. Jsem nezkušený, nechci to bezhlavě pouštět – jenže brzdit je velice složitý úkol. Chytnout za brzdu znamená ve své podstatě uvolnit drtivě pevný úchop řídítek a de facto kolo na půl neovládat. Což se nedá! Tedy skoro se nedá brzdit, skoro se nedá řadit. 

Ale první dva seznamovací úseky přežívám a vzpamatovávám se. Jsem v tom, pochopil jsem, o čem dnešek bude a přijal skutečnost za svou. Těšení a radost jsou však tatam, dostávám se spíše do obav. Prapůvodní nervozita se proměňuje v reálné obavy, zda tuto výzvu vůbec můžu zvládnout. 

Na čtvrtém sektoru mi začíná hořet trup a ruce. Mám první, mentální krizi a říkám si: "Ty kráso, tak tohle nedám." Čtyřhvězdičkový sektor Quiévy dávám jen tak tak, prsty u rukou mně prochází ostrá bolest, významně se potýkám s technikou jízdy, kterou jako pavés zelenáč nezvládám. Kličkuju zleva doprava, ale přece nenacházím vhodnou stopu. Vhodná stopa neexistuje. Prostředek, nebo krajnice? To i to mi přijde zlé.

Uf, ještě 26 úseků, to bude masakr. Mám jich za sebou pár a tělo je vyklepané tak, že bych si nejradši dal na hodinu pauzu. Jenže to nejde. Časový limit je poměrně přísný. Dneska jedou svůj závod ženy profesionálky a jestli se nedostanu na velodrom do 16:30, mám smůlu. Krom toho jsou tři časové limity i v průběhu trati. Toto, co jedeme ve 170kilometrové variantě my, není závod, ale jako by byl. Protože je.

9:00 – 138 km – Verchain – občerstvení 1/3

Těsně před úsekem 25 přichází první občerstvovačka. Jsem mezi posledními, obsluha už dokonce strhává banery, část zázemí už někteří nakládají do aut. Pane jo, tak tohle není dobrý signál. Nemám časový limit zcela propočítaný, ale na zdržování rozhodně nemám čas. Co nejrychleji se převlékám do krátkého dresu, sundávám návleky z nohou, rychle vysrkávám dužinu z pár pomerančových dílků, dvě tři hrsti Haribo medvídků a valím dál. 

Srovnávám se, dá-li se to tak říct. Ty porodní bolesti mám za sebou, už vím, na čem jsem a v odhodlaném módu ukrajuju další kilometry a další úseky kočičích hlav. Hlavou se mně hodně honí myšlenky na upuštění vzduchu z předního kola. Zadní neřeším, zadek absolutně netrpí, tam je to v pohodě. Obecně dolní část těla je připravena na výbornou. Jsem si vědom dobré přípravy, mám v sobě super zimní a jarní objem, z tohoto úhlu pohledu jsem skvěle připravený a zcela bez obav. Starosti má horní část těla. Přední kolo je pro mne teď téma. Mám upustit a ulevit trochu zápěstím a prstům? Ale tím pádem zvýšit riziko defektu? Prostě nevím, co je správně.

Mám terénní pláště, které se mi v Olomouci osvědčily. Úplné obyčky za 500 Kč/kus. 28 milimetrů, maximum toho, co moje silnička v přední vidli a zadní stavbě povolí. Je to i tak milimetrová hra, ale aspoň tak. Pláště jsou městské, tuhé, ano, pomalé, ale na kostkách vlastně bezpečné. Udělat defekt je na nich umění. Jenže kde je ta hranice aplikovaného tlaku, kdy je to z pohledu cvaknutí duše o ráfek ještě bezpečné? Mám v předním kole 5 atmosfér a vím, že i to je pro ruce moc. Hodně drncám, hodně energie jde rovnou do kostí, které začínají reálně trpět. Je mi jasné, že nějaký vzduch bude muset ven.

Tak moc jsem se soustředil na pláště a tlak, že jsem úplně vypustil omotávky řídítek. Teď si říkám, jaká to byla chyba. Nedocházelo mi to. V Olomouci mě ruce absolutně netrápily. Mám omotávky nějaké závodnické, tenoučké. Ty nic nevstřebají, to je, jako kdybych se držel přímo hliníku kokpitu. Měním pozice rukou, už nevím, jak si na kostkách ulevit. Jeden úsek za páky, jeden úsek za berany v oblouku, další úsek za berany úplně dole, další v úchopu za prostředek u představce. Jenže všechno je dříve či později palčivě bolestivé. Daň za nováčkovství, netušil jsem, jak se dokonale připravit. Je to natolik specifické. 

To nejde, musím snížit tlak v předním kole. Ale až po Arenbergu. Ještě tu bolest překousnu a odpustím až po těch nejšílenějších valounech. Bojím se defektu ve slavných Zákopech, kde vím, že ty výškové rozdíly mezi hlavami jsou jednoznačně nejznatelnější. Nechci tam cvaknout. Radši v tuhosti zatnu zuby ještě pár sektorů.

11:30 – 176 km – Trouée d´Arenberg

První ze tří 5hvězdičkových pavés. Toto je holý nesmysl. Je to úplně jiné než kterýkoliv z předchozích úseků. Je to tak extrémní, že více už to opravdu nejde. 2,3 kilometru krystalické bolesti celých paží. Jestliže v předchozích úsecích jsem byl schopný jet mezi 20 a 25 km/h, někdy i kolem 30 km/h, tak tady je dvacítka maximum. Prostě to rychleji nejde. Ano, říká se, že čím rychleji jedeš, tím méně to drncá, ale vůbec nejsem schopen vyvinout vyšší rychlost. Jsem uvězněný v pomalých a o to intenzivnějších nárazech na jednotlivé dlažební kostky. Tak moc křečovitě svírám páky, že se mi levý mechanismus povoluje. Normálně ho kombinace nárazů a mého svírání strhává z pozice. Zarputilým sevřením strhávám to, co normálně drží pevně utáhnutý šroub. Rychle přehmatávám na berany, abych řazení a brzdu zcela nestrhnul a nerozbil.

Po nekonečných několika minutách vidím konec. Asi 300 metrů, asi 200 metrů.... vidím asfalt... Konec. Dal jsem to. Nejhorší úsek ze všech je za mnou.

I když jsem vyřízený, jsem v první řadě rád, že jsem nijak nepoškodil kolo. Ani tady, ani dříve. Nejde jen o defekty, jde celkově o jakoukoliv část kola, která dostává záhul nevídaný. Tedy až na tu páku. Ale vidím, že je zkrátka jen povolený ten mechanismus jako celek, sesunul se níže a je vláčný. Nechci do toho hrabat, vím, že to bude chtít asi jen dotáhnout imbusem, ale – prostě nechci do toho hrabat. Znovu si vzpomínám na časový limit a nechci se zdržovat servisní podporou, co je tady vedle, anebo i jen vlastní nápravou. Imbusy mám, ale ne – valím dál. Toto mě připravilo o jednu variantu úchopu pro zbytek Pekla Severu, ale rád ji oželím, když budu plynule pokračovat dál. Řazení je zcela funkční, brzda je zcela funkční. To je kruciální.

Uf. Když kolo zvládlo Arenberg s jen takovouto malou "ztrátou kytičky", zbytek trasy už snad zvládne taky. V tomto ohledu jsem se uklidnil. Kolo drží.

Upouštím trochu vzduchu a šlapu dál.

Cítím benefity měkčího předního kola. Ruce už mě tak moc nebolí, i když v závěrečných pasážích jednotlivých úseků jsou bicepsy a zejména články prstů stále jako v ohni. A je mi jasné, že s postupem času to rozhodně nebude lepší. Jde mi o to, aby se bolest nestupňovala, aby zůstala na dosavadní úrovni. A to se, zdá se mi, daří.

Na druhé občerstvovací stanici upouštím ventilkem ještě více, až si říkám, že "toto už bylo moc". Na chvíli si při žvýkání asi třetí hrsti Haribo medvídků hraju s myšlenkou, že bych sáhnul do vesty pro hustilku a cosi vrátil zpět, ale vyhodnocuju to tak, že půjdu do risku. Myslím, že jsem na hraně defektu, ale jdu do toho takto.

Ještě než přichází další sektor, nějak prapodivně se ztrácím ve svých myšlenkách – ani  nevím, na co – a najednou ve třicetikilometrové rychlosti mířím v jednom esíčku přímo na hranu ostrůvku. Je to mžik, nemám šanci se vyhnout nebo zabrzdit, jen bleskurychle chytám co nejpevněji řídítka...

...hrš. Rána. Ztrácím balanc, pravá tretra vystřelila z pedálu, zapírám se jí intuitivně o asfalt, když se převracím na pravou ruku... chytám balanc a přece zastavuju bez převalení na bok. Jen tak tak jsem to ustál. Pád je zažehnán jen velice těsně. No ale to byla rána, hrana to byla tak deset čísel a ten už hodně podhuštěný plášť – určitě jsem prorval duši. Jenže ne! Cože? Taková rána a to kolo, co tak moc promáčknu i jenom palcem, je v pohodě? Voila! Super.

Zpětně mi dochází, na jak zbytečně tvrdých kolech jsem prvních 15 úseků absolvoval. Stálo mě to extrémní množství sil, kdybych býval jel takhle na měkkém hned od začátku... Ale to je kdyby. Už to zpátky nevezmu. Je to zkušenost pro příště. Pochopil jsem, jak moc tyhle pláště vydrží, bál jsem se zbytečně. Měl jsem tak velkou obavu, že to na měkčích kolech nepůjde... ale mohl jsem si vyhovět už dávno. Pal to čert už. Za chvíli je tu Mons-en-Pévèle. Vytěsňuju z hlavy nepodstatné a soustředím se už jen na to, co mě za nedlouho čeká, 

13:30 – 224 km – Mons-en-Pévèle

Druhý 5hvězdičkový sektor. Tři kilometry obhroublých valounů, místo, kde se často odehrávají zásadní útoky profesionálních borců. To místo je pro atak jako dělané. Už je to ve značně pokročilé části, více než dvě stovky kilometrů v nohách, a navíc kombinace velmi špatné kvality podkladu a délky úseku je značně nepříjemná.

Avšak dostavuje se cosi jako překvapení. Abych byl upřímný, není to zas až tak strašné! Asi to je tím, že jsem si zvyknul, nevím.

Kostky jsou velice hrubé, ale mám pocit, že některé předchozí sektory se 4 hvězdami byly možná i těžší. Nevím, je to tak intenzivní, že vlastně ani nestíhám moc přemýšlet. Pořád je to taková klepačka a jízda ve vypětí, že jsem rád, že jsem rád. Jen pociťuju, že bránu značící konec sektoru už nevyhlížím tak toužebně jako dříve. Mons-en-Pévèle zvládám jednoznačně lépe než Arenberský les, a to mně dodává novou energii, nové sebevědomí. Míjím bránu s přeškrtnutým číslem úseku a vím, že tyhle 3 kilometry byly jazýčkem na miskách vah, zda akci reálně zvládnu, nebo nezvládnu.

Myslím, že jsem se uklidnil a teď si to užívám. Těším se na další sektory, ano vyloženě těším.

Jenže kilometry přibývají a již začínám cítit komplexní únavu. Nejen z kostek, ale zkrátka se propisuje ta celodenní jízda. Ačkoli do sebe dostávám hodně velké množství energie, 250 kilometrů je holt 250 kilometrů a to člověk nijak neobejde.

Na poslední občerstvovací stanici už se zdržuji jen velice zběžně. Šmahem doplním jeden bidon vody, pošlu tam jeden gel a jeden gel strčím do dresu, použiju ho posléze. Musím jednat rychle, tlačí mě čas. V této fázi trasy je definováno několik míst, která se v konkrétním čase uzavírají.

Bodem, který znamenal konec ve 14:30, jsem projel ve 14:15. Jsem na hraně. Ale cítím, že to mám ve svých rukou, cítím, že to kontroluju. Ale nesmím mít defekt. Ten by mohl znamenat fatální problém. Propočítávám si to v duchu do dalších míst, jak potřebuju jet do bodů s uzavřením v 15:00 a 15:30, a věřím si. Už jsem opravdu unavený a ztrácím tah v nohou, ale vím, že jedu solidně. Vím, že až na velodrom vydržím, a vím, že ještě mám jakousi morálně-silovou rezervu, do které mohu sáhnout, když bude třeba. Stávající rychlost mně stačí. Jen musí vydržet kolo tak jako dosud.

14:45 – 253 km – Carrefour de l´Arbre

Třetí sektor mimořádné obtížnosti, ten poslední. Po něm bude zbývat už jen 15 kilometrů na cílový velodrom. Carrefour je můj nejoblíbenější sektor z celého závodu, moc se na něj těším.

Jeho první metry jsou významně drncavé. Zprvu se klikatí a zatáčení na tak hrubých kočičích hlavách je místy i nebezpečné. Ale ustávám to a následující, rovinatější pasáže jsou svým způsobem ulevující. Také se trochu, ale jen trochu srovná povrch. Stále je to ale boj, jízda s teď už kompletně unaveným organismem značně zvyšuje možnost nepozornosti, chyby a následného pádu. Někde tady na Carrefouru čeká můj kamarád Benno, víme o sobě, chce mně udělat záznam průjezdu na památku. Ale nemám prostor pro koukání na lidi okolo, jsem v tunelu podávaného výkonu. Benno už z SMS ví, že nemohu zastavit, že musím uhánět do Roubaix, jak to jen půjde. Projíždím zatáčku na levou ruku a slyším: "Mikál, Mikáál". Zvedám ruku na znamení, dříve nemyslitelná věc, a v mžiku chytám řídítka do pevného úchopu nazpět. Už jen kilometr.

Už vidím legendární Café de l´Arbre a bránu značící konec úseku. Šlapu ve vypětí všech sil v místech, kde Zdeněk Štybar přišel dost možná o vítězství v roce 2013, když se nešťastně zachytil o fotícího diváka. Už to hodně bolí, ale už jen kousek... Poslední drnčící šlápnutí a pravý náklon do opět asfaltové zákruty. Carrefour je za mnou. 15 kilometrů do cíle. Už jen 15! V kontextu celodenní jízdy úplné nic.

Na cestě do Roubaix však jsou ještě dva, respektive tři kostkované úseky. Ihned po Carrefouru je dvouhvězdičkový Gruson, ale ten je v kontextu předchozí extrémní dvojkombinace Camphin-en-Pévèle a Carrefour de l´Arbre téměř brnkačkou.

Přichází několikakilometrová prodleva a moje hlava vypíná. Má věc za hotovou. Jenže to je problém. 10 kilometrů před velodromem přichází 3hvězdičkový, relativně snadný úsek ve Willems a ten se mně zdá nekonečný. Jen 1,4 kilometru, ale bolí mě jako dříve čtyřhvězda. Ach ta psychosomatika. Je to ten úsek, kde jsou podél hladké cyklopruhy a organizátoři na ně dávají žluté zátarasy, aby po nich nebylo možné jet. Ten úsek, kde se před dvěma lety málem vyštípal Mathieu van der Poel, když jel pro již jasné vítězství. Nechápu, že kilometr je tak dlouhý, to musí snad být nějaký omyl.

Zápěstí hoří, prsty jako bych měl všechny zlomené, nohy již prázdné.

Brána. Willems končí, přeškrtnutá číslovka. Děkuji tolik moc.

A teď už jen těch několik nádherných posledních kilometrů po předměstí a po samotném městě Roubaix. 

15:30 – 271 km – Roubaix

Cíl. Zakončení jednoho z nejtěžších a nejhezčích dní vůbec na stařičkém, otevřeném, betonovém velodromu. Na Vélodrome André-Pétrieux. 

Paříž–Roubaix je jako dobrá kniha. Už strašně chceš být na konci, ale ještě strašně nechceš být na konci. Paříž–Roubaix je nádherně brutální. Jak říkají profesionálové: "Roubaix, miluju tě. Ale nenávidím tě ještě víc."

Carrefour de l´Arbre – den profesionálního závodu

Následující den, v neděli, jsem si užil fandění s mými cyklistickými přáteli Bennem a Gregem. Vzali jsme pozice na Carrefouru a bylo to skvělé. Po předchozí cyklisticky výkonnostní složce mého já jsem si užil pro změnu videodokumentační složku mého já. O tom zase brzy na YouTube. 

Paříž–Roubaix. Esence cyklistiky. Merci.