Paní, vy jste totální píča

cca 5 min

Jej, to se mně ulevilo. Dělám dnes kurýra. Dostal jsem objednávku – dovézt láhev tvrdého do bordelu.

No tak stojím u vrat před domem, volám na kontakt, že jsem tady, a čekám, až ta, co si to objednala, přijde. Ve vrátkách se objevuje nevyspale unavená a přednasraná žena spíše středního věku, dosti neatraktivního vzezření. Jestli to je vlajková loď podniku, tak to potěš pánbůh. Ale asi něco na ten způsob jo, nevypadá jako kancelářská. Má oči, ve kterých se dá číst... asi ani nevím, co, ale rozhodně něco temného. Lekl jsem se jí.

Vezu jí 38% mandlovku, už sahám do tašky. Asi se chtěla spravit po šichtě nebo připravit na šichtu – nebo obojí. Jenže na mě nastupuje, že to nechce, že to zrušila. A že to nevezme.

"Nic jste nezrušila, udělala jste objednávku, ta platí, a tady jsem vám ji dovezl," říkám zatím pokojně.

Blbé je, že to je zrovna typ objednávky, co má zákazník kurýrovi, tedy mně, zaplatit. Většinou s penězi nepracuju, to se řeší online platbami po ose kurýrní služba – restaurace – zákazník. Já odměnu za doručení pak vidím hned na účtu v apce. Jenže tohle je jedna z těch mála situací, kdy si zákazník vybere, že zaplatí kurýrovi v hotovosti – a mně pak tu patřičnou částku strhnou po doručení a zaplacení.

Takže tady ve vzduchu visí šest stovek a pro mě to znamená, že to nemůžu jen tak odbýt, pač mi ty peníze za zboží musí dát. To jsou moje peníze.

Ach jo, strašně se mi nechce to řešit s podporou, to je třeba 20 minut prostoj. Ve svém věku už znám hodnotu času (ty vole a je to zpátky…), nesnáším při práci plonkové prostoje zadarmo. Tak to chci vyřešit s přede mnou stojícím individuem po vlastní ose. Jenže to ona poněkud nechce a začíná být už značně arogantní, když se jí to snažím vysvětlit.

Říkám jí: "Ale to je úplně jedno, co jste si napsala potom někam zpětně kamkoliv do zprávy. Ta objednávka, co jste udělala a potvrdila ji, platí, tady jsem vám to dovezl, tady mi to zaplaťte a já vám dám tu vaši láhev."

A už je vyloženě odpudivá i chováním. Ustupuje od vrat jakože pryč k odchodu, hlásí něco ve smyslu "nic platit nebudu, já to zrušila, odcházím, zmiz". Zavírá přede mnou dveře.

Zapřu se do dveří před dovřením a říkám už dotčeně a důrazně: "Počkejte, počkejte, paní, tak takhle to nefunguje, jasný?!"

Něco hnusně odprskne a to už je i na mě příliš. Jsem člověk, kterého je těžké naštvat, ale všechno má svoje hranice. A dost. Udělám významnou krátkou pauzu a zřetelně s pohledem do očí jí zvučně oznámím:

"Paní, vy jste totální píča."

Dekorum jsem neporušil. Ženám vždy vykám. V takovýchto situacích 1 na 1, když se neznáme a vidíme poprvé, mimo kontext nějaké párty, sportovního kolektivu či něčeho podobného – vždy vykám. I mladším slečnám. Distingovaný gentleman by měl, je to otázka bontonu.

Podal jsem důraz na slovo "totální", aby si to opravdu uvědomila. Považuju to za výchovné. Něco prskla a zaplula zpátky do bordelu.

Co teď? No tak v apce žádám podporu o hovor zpět. Naštěstí kancl volá překvapivě rychle, vysvětluju, co se stalo. Dostávám instrukce: "Dobře, díky za info, zadejte přijatou hotovost 0 Kč, my už si to pak pořešíme. Objednávku zlikvidujte."

My kurýři víme, co znamená instrukce "zlikvidovat", vy nekurýři to asi domyslíte. Takže výsledek je ten, že doručení mám zaplacené, jako by proběhlo, a nechtěnou pozornost z Hustopečské mandlárny za čtyři kilča bonusem. A ještě s vývrtkou.

Přiznám se, docela mě to rozsvítilo, nakoplo, zlepšilo den. Říkám si, jak je to prima – nebýt ničím svázaný. Můžu dělat "cokoliv". Když mě "to" nebude už více bavit, půjdu dělat "ono". Vím, že se toho blíží konec, ale – ještě není.

Je to poslední dovážka, co jsem dneska chtěl udělat, tak už jen jedu na byt a cestou myslím na všechny ideální zaměstnance (rodičovství či hypotéka, obojí je topovka), kteří by se na mém místě z pragmatismu nemuseli chtít bránit. Z jazyka by to spolkli, zůstalo by u "myslím si svoje". Ale mně to je jedno, nejsem na tuhle ani žádnou jinou práci vázaný.

Není to ještě tak dávno, co jsem jezdil s dodávkou a z "kroužku" vystoupil rozhádán s půlkou dispečinku a kompletně s mechaniky. Jak říká Jack Dawson: "Mám všechno, co potřebuju, přímo tady u sebe. Mám vzduch v plicích a pár čistých listů papíru."

A klidně půjdu o dům dál, když bude třeba.

S lehkým odstupem času si říkám, jestli jsem se zachoval v pohodě a jestli bych něco změnil... Upřímně... asi ano, zachoval bych se trochu jinak.

Neřekl bych "totální píča", ale "totální kurva". Ať to adekvátně koresponduje. To mi v té sekundě dvou nedošlo, že to vlastně moc takto nedává smysl z hlediska přiléhavosti. Tak příště, chybami se člověk učí.

Tak to byla jedna zábava. Dokončil jsem dnešní rozvoz symbolicky na metě 69,69 km a teď mě čeká možná další zábava. Otevírám laptop, jdu na korekturu. Opravovat hrubky po vysokoškolácích na konci 17letého, respektive 19letého systematického vzdělávacího procesu. Mandlovka se možná bude hodit. Někdy se totiž musím zvednout od stolu a udělat si pár kroků po pokoji.

A jestli ne, tak – kluci Simonovi? Dáme garáž, což?