Ne jen tak ledajaký sen

cca 5 min

Zápis snu z úterý 25. 11. 2014

Jedu se projet autem. Nebo snad auty? Na cestu před domem vyjíždím postupně se dvěma. Přičemž za mnou už na svou šanci vyjet také čeká Marek Zvěřina, což mě trochu způsobuje problémy. Ale no tak, co to vyvádím? Na projížďku můžu jet přeci jen s jedním autem, ne se dvěma, a tak s jedním z nich zaparkovávám zpět. Z čista jasna se obě černobílá auta mění v červená Ferrari (dva různé modely). Snažím se zaparkovat s tím placatějším, když v tom někdo začíná okounět. Jestli prý nemám problémy nebo co. Toho chlapa neznám. Tak dokončuju parkování a chystám se vydat k onomu druhému Ferrari, které najednou stojí zaparkované až mezi Boštíkovými a Peřinovými. Z dálky to ale vypadá tak, jako kdyby tam nebyl zaparkovaný sporťák, ale nějaká stará ojetina (stejné barvy). Polekaný přicházím blíže a zjišťuju, že ve skutečnosti tady opravdu stojí zaparkované moje Ferrari. Nasedám do něj a tu najednou před sebou, hnedle u bývalého sklenářství, spatřuju Lili. "Chceš svést?" Chci na ni zapůsobit. Však na to taky mám auto, no ne?  Ale nějak se nemá do mluvení. Co tady vlastně dělá? – uvědomuji si. Vysvětluji si to tak, že je tady u Járy, se kterým chodí (jasně, a proto je tady v Janově u Peřinů...) Zachází do domu a nechávám to plavat. Tak tedy vyjíždím. Velice opatrně, abych nenaboural do auta před sebou. Ten vůz se mně zdá na řízení nějak nepohodlný. Špatně se mně otáčí volantem. Říkám si, že později si sedačku upravím. Snažím se vyjet velmi opatrně nahoru k Motorestu a tam se dávám doprava. Nic nejede, zatáčku projíždím na dvojku. Taky nervózně sleduju otáčkoměr. Vše se zdá býti v pořádku. Pokračuji k další křižovatce a u ní sedí dvě osoby. To jsou chlapi z fotbalu! Jeden je určitě Maxa, druhý myslím Pája Záleský. Pozorují mě a určitě se podivují, co to mám za káru. Při manévrování s volantem v zatáčce jim jednoruč samozřejmě odpovídám na pozdrav. Riskuju nehodu, ale přátelé se přeci pozdravit musí. Dál už pokračuju cestou směrem na Strakov. To auto je proklatě silné, musím být hodně opatrný. Rychlým pohledem se ještě ujišťuji, že rychlostní stupně na řadící páce jsou správně umístěné. Nestojím o nějakou zradu. Teď tam, pln očekávání, dávám trojku a malinko silněji sešlapávám plyn. V ten moment prudce vyrážím vpřed. Akcelerace mého Ferrari je obrovská, cítím, jak se mně sedačka vtlačuje do zad...

(procitnutí)

O několik málo dní později jsem se po delší době potkal s Járou. S tím Járou ze snu. Jen už to nebyl sen, ale skutečnost. A taky s Lili – stála vedle něj. A oni že prej spolu chodí! Což pro mě byla úplná novinka, do té chvíle jsem to nevěděl. A jak jsem hned zjistil, ti dva spolu byli už v době, kdy se mi chystali sejít v mojí hlavě. Tam u janovského sklenářství, když já lechtal plyn svého nového Ferrari...  Jenže to jsem já, moje opravdové já, ve skutečnosti ještě vážně netušil. Jen se mi to tak z čista jasna zjevilo v tom snu, mému spícímu já. Šlo o snící licenci. A tak, aniž bych tu informaci o nich dvou měl, přece jsem ji už měl – jen jsem o tom zatím nevěděl. Ach, ten vesmír!

Jaká škoda, že se z toho snu nezachovalo ještě něco dalšího...