První maraton

cca 15 min

Jistý starořecký posel jménem Feidippidés se po vítězné bitvě u Marathonu vydal na dlouhou běžeckou cestu domů do Athén, aby svým lidem oznámil, že jejich udatní vojáci porazili Persii. Jakmile tak učinil, padl a vyčerpáním zemřel. Tak zní legenda spjatá se vznikem maratonu, královské běžecké disciplíny definované vzdáleností 42 kilometrů a 195 metrů.  

Odmala jsem hrál fotbal, a i když jsem v něm těžil z nadstandardní kondice, do určité doby mě tahle atletická meta ani běh jako takový nikdy nezajímaly. Byl jsem typický vzorek fotbalisty, který považoval fotbalová hřiště za pilíře společnosti a za smysl života na Zemi. V mých sedmnácti osmnácti letech se ale cosi změnilo a teď mám nutkání na období několika měsíců, které zásadně hnuly kormidlem mé nejen sportovní, ale i životní filosofie, vzpomenout.

Zatím třikrát se mi podařilo protnout maratonský cíl, přičemž nejradši vzpomínám právě na ten pokus první, jenž se datuje do května roku 2013. Kořeny samotné je ale třeba hledat ještě o jistý čas dříve.

V prosinci předcházejícího roku jsem měl dlouhou chvíli a vlastně úplně spontánně jsem si řekl, že by bylo fajn podniknout něco zajímavého – třeba zkusit v květnu uběhnout maraton. Nijak jsem nad tím nerozmýšlel, v telecím věku totiž moc nepřemýšlíte, o čem rozmýšlíte, prostě něco vymýšlíte. Byl to nápad, co mně proletěl hlavou, a nepřišlo mi, že jde o něco neobyčejného. Pražský maraton jsem okrajově znal z médií a zalíbilo se mi pokušení být součástí té atmosféry. Tak jsem se posadil k počítači a vyplnil si přihlášku k závodu. Přes 40 kilometrů v jeden den jsem předtím samozřejmě nikdy neuběhl, možná tak čtvrtinu, tedy neměl jsem ponětí, do jaké brány jsem vstoupil.

Když jsem si na internetu odbyl část administrativní, přišlo přirozeně na část praktickou, fyzickou. I uhrovitý teenager s obzory nepřesahujícími série FIFA či GTA ví, že úplně samo by to nešlo, a tak jsem brzy uskutečnil první trénink. Obul jsem si plátěnky, které jsem našel doma v botníku, uběhl po našem Janově a okolí jen tak mimochodem 22 kilometrů a myslel si, jaký to byl skvělý tah, málem se před zrcadlem plácaje po ramenou.

Jak lichá má představa o sportovní přípravě byla, jsem s nežádanou syrovostí zjistil o pár dní později na školní chodbě. Během rutinní chůze mě zčistajasna, bez jakéhokoliv signálu projela chodidlem hnusná bolest. Bylo to něco mezi bodnutím a popálením, abych to trochu přiblížil, taková zvláštní pocitová směs. Bolest se mi v klenbě udržela dalších pár týdnů, dozvuky ještě mnohem déle. Její intenzita se střídala, někdy to bolelo míň a někdy mi to vystřelilo až do lýtka, až jsem se nevyhnul bolestivé grimase. Puberťáci mého typu se nikomu nesvěřují, k doktorovi sami od sebe nechodí, problémy neřeší, dělají, jako by nebyly. Tak jsem čekal na to, až to samo přejde, snad jsem každý večer věřil tomu, že ráno bude noha dokonale zdravá. Dnes bych si za to dal ránu.

Byla to vcelku velká daň za nerozvážnost, nicméně nepohodlí časem začalo odeznívat, chodidlo si odpočinulo. Byl jsem opravdu rád, když jsem se konečně mohl projít do lesa na oblíbená místa pro čištění mysli, aniž bych musel s opatrností myslet na každý jeden krok.

Jelikož jsem znal příčinu problému, poučil jsem se. Koupil jsem si vhodné běžecké boty a pokračoval v tom, čemu se za současného zavření levého i pravého oka dá říkat příprava na maraton. Párkrát jsem si dal 6 kilometrů a zjistil, že můžu běhat celkem bezbolestně. V chodidlu jsem sice ještě cítil takový zvláštní tlak, ale v pohybu mě to víceméně neomezovalo. Popravdě ale, vlastně jsem během března a dubna skoro nic nenaběhal, měl jsem to trénování nakonec dost na háku. 

Tehdy jsem si ještě nevedl běžecké statistiky, ale až do posledního týdnu před startem jsem naběhal zhruba tolik, kolik jsem měl následně uběhnout v jednom dopoledni v den D po pražských ulicích... což mě tedy žádné jistoty nedávalo. Příprava absolutně neodpovídala cíli, jenž jsem si vytknul. Byla to z mé strany solidní drzost, ale v tomhle směru mi sebevědomí nikdy nechybělo.

Maraton byl v neděli, ve středu jsem si naplánoval generálku, abych si udělal představu, jestli reálně budu schopen takovou vzdálenost zvládnout. Bylo to asi 27 kilometrů (nebo kolik) takovým indiánským způsobem – běh jsem prokládal občasnou chůzí. Dnes už bych takovou věc neudělal, protože to je zbytečné vysilování – pár dní před závodem je potřeba hlavně načerpat síly, abyste to, co jste natrénovali, mohli prodat za plnou cenu. Toho času to ale bylo nutné. Domů jsem se vrátil v pořádku, což byla skutečnost hodná vyvážení hrstí zlatých nuggetů z Klondiku.

První maraton v životě – na to člověk asi nemůže zapomenout nikdy. Jak jsem se za tónů Smetanovy Vltavy dostal na první metry tratě, nic už nešlo vzít zpátky. Tak tohle je ta příležitost, kdy se ukáže, co ve mně je, věděl jsem. Snad až s číslem na hrudi mně doopravdy došlo, co jsem si to před Vánoci vymyslel, jaké sousto jsem si ukousl. Od začátku jsem ale byl nastavený tak, že jediné místo, kde tenhle závod skončím, bude cílová brána. Veškeré komplikace z předešlého období byly zapomenuty, nepřipouštěl jsem si jinou možnost, než že za několik hodin budu odcházet do sprchy s medailí na krku.

S každým krokem na trati jsem cítil odhodlání dosáhnout úspěchu, dokázat něco výjimečného, čím bych jednou vystoupil z řady. Hnalo mě nadšení pro takovou věc. Znáte ten pocit, když nechcete být jen někdo z davu, ale chcete ukázat, že taky něco umíte? Tak to byl ten motor. Když nad tím tak přemýšlím, tak tehdy to bylo poprvé, co jsem chtěl okolí ukázat, že Krami je fakt dobrej.

Nezajímalo mě ale, jak rychle že to běžím, kolik už mám za sebou kilometrů nebo dokonce snad v jakém čase. Dával jsem prostě na momentální pocity a nohu dával pěkně před nohu. Ani když jsem běžel kolem hodin, nenapadlo mě odvodit si, jak na tom jsem. To ale nakonec způsobilo, že výsledný čas pro mě byl téměř šokem...

Sledoval jsem běžce kolem sebe a snažil se hledat co nejlepší místa, abych pomalejší odvážlivce mohl předbíhat. Jako nováček jsem startoval až v jednom z posledních koridorů, konkrétně z části H, takže zejména prvních 15 km jsem se dost intenzivně věnoval kličkovaní ze strany na stranu. Lidí byly opravdu mraky (v cíli šest tisíc, na startu ještě víc), ale ve finále mi tohle vůbec nevadilo. Dokonce bych spíš řekl, že pomáhalo. Po dobu výkonu jsem jenom předbíhal a to mě krásně motivovalo - za celou tu dobu mě nikdo nepředběhl. Ani jeden maratonec. Já přitom ukázal záda zhruba tak pěti tisícům lidí. Moje výkonnost určitě nepatřila do zadní části startovního pole - však si taky jeden chlapec na chodníku nadšeně zavýskal, když spatřil běžce s číslem 6037 už mezi tisícovkáři...

Toho květnového dne před více než sedmi lety bylo velké teplo a byl jsem opravdu vděčný za každou občerstvovací stanici, která se na trase nacházela. Na stanicích bylo vše, co byste čekali – voda, ionťáky, pomeranče, banány, cukr, čokoláda, sůl... i studené mokré houbičky. Dokonce jsem se tam naučil mít rád rozinky! Do té doby jsem je skoro nesnášel, můj život byl zcela prost rozinek, ale když jsem se na pokročilém kilometru dostal do úzkých, u stánku jsem si jich několik nabral.  A v tu chvíli to byl jakoby dar z nebes, lepší chuť jsem snad nezažil. Díky téhle pomoci jsem je vzal na milost – jím je dosud, jím je rád a už nechápu, co mi na nich dříve vadilo.

Nejtěžší ze všeho to bylo samozřejmě po třicátém kilometru, kdy mě všechno začalo bolet. Pro povzbuzení jsem si říkal, že už mi zbývá jen jakoby dvakrát oběhnout Janov. A přece nejsem takový slaboch, abych dvakrát neoběhl Janov? Tak jsem dvakrát jakoby oběhl Janov a bylo.

Čest mi nedovolovala jít pěšky, pořád jsem musel běžet, vidina dokončení byla ohromně silná. Navíc kdybych se zastavil, tak už bych se možná nerozběhl, nohy by se zablokovaly v křečích, nevím. Poslední dvě občerstvovačky jsem proto vyřešil v poklusu. Tím spíš, že na té poslední, kdy jsem se ještě zastavil, mě chytala právě křeč do stehna a – znáte to přísloví o hadovi a bosé noze... neriskoval jsem to znovu a ve větším.

Na rovinu se přiznám, že jsem toho měl dost. Finální kilometry byly velmi těžké a myslím, že ani nejde moc dobře popsat, co si běžec okolo čtyřicátého kilometru prožívá. Ono nejde jenom o tělesnou bolest, ale taky o psychickou stránku věci, a to je v kombinaci s tou fyzickou to, co vytváří onen ryzí a ne zcela zprostředkovatelný maratonský prožitek. Za páskou jsem kromě medaile dostal postupně i křeče do lýtek, do stehen, do trupu a do paže – kompletní balíček.

Ten pocit s 42 kiláky v nohách je ale neskutečný a vysoce převyšuje předešlé útrapy na trati strávené. Přeju každému, kdo pěstuje pohyb bohatší, než je jen pohyb ruky od chipsů k ovladači, aby si v životě mohl tenhle pocit zažít. To vědomí UBĚHL JSEM MARATON je krásné. Hezky to vystihují slova Emila Zátopka: "Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton".

Jak jsem se už zmínil, časomíra na cílové bráně mě ohromně překvapila, čekal jsem spíš něco okolo čtyř hodin, ne 3:12:42 hod. Z takového časového záznamu pro mě vyplynulo pěkné 516. místo ve výsledkové listině. Pro osmnáctiletého kluka to byl výborný vklad do dalších let vzhledem k faktu, že fyziologicky přichází vrchol výkonnosti ve vytrvalostních disciplínách v podstatně pozdějším věku.

Hodnotu tohoto výkonu jsem naplno docenil snad až o rok později, při cestách za Tour de France, kde jsem se poznal s Jardou Kocourkem. To je prosím historicky jeden z našich nejlepších ultramaratonců vůbec, obdivuhodný atlet s osobákem na maraton 2:15 hod., s nespočtem šílených čísel v tréninkovém deníku a v současnosti už spíše nadšený cyklista, A když vás taková kapacita upřímně pochválí slovy: "No to je dobré toto, takhle rychle jsem maraton ani já v takém věku neběžel", tak to opravdu potěší na duši. 

Tím víc mě mrzí, že jsem se na maratonské trati zatím nedokázal posunout dál. Sice jsem se v roce 2014 ještě o pár minut zlepšil (svaťák byl prej na učení?), ale pak přišlo období, kdy mě v rozmachu začala tlumit kolena, a tak se v posledních letech držím kilometráží kratších. Pravdou je, že pro lidský organismus je taková distance docela šleha a ne každý se s několikahodinovým během na tvrdém podkladu umí srovnat hladce. Já se trochu o své klouby po některých zraněních bojím. Myslím ale, že ten čas návratu na můj nejmilejší běžecký závod se přece blíží. Je to stále lepší, do tréninku jsem začlenil dříve sprosté slovo z fotbalového blacklistu kompenzace a – já se vrátím!

Tenhle článek by ale neměla být jen reportáž z jednoho běžeckého závodu. Závěrem bych mu chtěl dodat ještě myšlenku s přesahem. A nemusíme zůstávat jen u běhu. Vytrvalostní sport všeobecně je dokonalým pěstounem vůle, cílevědomosti, odolnosti, síly a výdrže jako takové v lidském snažení a přístupu. Čím déle se vytrvalosti věnuju, tím více si tohle uvědomuju. Když jste zvyklí, že si třeba na desítce ve 180 tepech za minutu s hořícími svaly nemůžete dovolit zvolnit, protože jinak by byl vytknutý cíl ztracen a předchozí úsilí by přišlo vniveč, i v běžném životě si mnohem více jdete za tím, co je pro vás důležité. Vytrvalostní sport učí věci nevzdávat a myslím, že to je pro smysluplnou existenci jedince moc potřebné.