Kolem Česka 2019

Letní horka mi většinou nevadí, ba naopak, ale tentokrát byl problém v tom, že jsem si vybral první takové po velice dlouhé době. Vůbec jsem nebyl aklimatizovaný, což výrazně přispělo nastalým problémům.

Prvním opravdu náročným výšlapem byly po sto kilometrech Dlouhé stráně, které mě v tom počasí v podstatě vypnuly. Tentokrát jsem se k horní nádrži vydal po příkřejší cestě z Loučné nad Desnou a musím říct, že ta je opravdu ničivější než ta z druhé strany, již jsem testoval o rok dříve. Nejprudší úseky jakoby neměly konce, za zatáčkami jsem toužebně vyhlížel zlomy, ale ty si dávaly nechutně na čas. K vrcholu jsem se vylámal se značným sebezapřením.

Po sjezdu jsem začal pociťovat náběhy na křeče. Při okamžitě navazujícím stoupání na Červenohorské sedlo jsem musel hned z kraje zastavit a nějaký čas posedět u svodidel, abych svaly uklidnil. To mi bylo opravdu nepříjemně, vlastně jsem byl naštvaný, a stále víc jsem vzpomínal na loňský den číslo jedna, kdy jsem v podobných podmínkách taky trpěl.

Můžu hovořit o štěstí, že krátká pauza a rozumný způsob šlapání v nejkritičtějších chvílích pomohly k tomu, aby mě naplno nepostihla křečová krize. Stejně už jsem ale byl řádně prošitej, už dlouho jsem se na kole necítil takhle na pokraji sil.

Posledních 50 km byla otázka krystalické vůle. Moje palivo bylo vědomí, že tomuhle projektu věnuju tolik energie, že možnost krácení trasy nebo jiná omezení hned po vyjetí vůbec nepřicházejí v úvahu. Do Karlovy Studánky pod poslední dlouhé stoupání jsem dojel za soumraku, gumový, bez energie.

Celá etapa pro mě byla tak těžká, že na finálních devíti kilometrech k Pradědu jsem i zastavil a bez nejmenšího podráždění ega si dal chvíli na vydýchání. Uvědomil jsem si, že udělat si pauzu v kopci kvůli výkonnosti prostě není ostuda. Když je člověk za limitem, tak jdou někdy za čerstva stanovené hrdinské zásady mladého atleta stranou.

Na chatě Švýcárně mě přivítal opilý domácí, jenž na mě trpělivě čekal s přítelem pro dlouhou chvíli na kus řeči a slivovicí, takže jsem měl milé přijetí. Abych to vysvětlil - měl jsem se ubytovat do 19:00, ale přetáhnul jsem to do půl desáté. A za tu dobu už se dá ledacos polknout. Pozdě večer mi skvělý rozjařený vrchní natočil pivo, ohřál zelňačku i fazole a popovídal si se mnou o nástrahách prvního dne. Byl jsem plný tolika dojmů a mohl jsem je hned sdílet s někým, koho mé strastiplné předchozí hodiny zajímaly, byť si ráno pamatoval možná jen "Díky, dobrou noc."

Začal jsem velice, velice tvrdým dnem. Jedním z nejtěžších vůbec, jaký jsem kdy v sedle kola zažil. Byl jsem polomrtvý a zvědavý, co se mnou dnešek udělá zítra. Usínal jsem v rozpacích.

Na úvod jsem si doplnil rest a dorazil na nedaleký vrchol Pradědu. Etapu jsem si tak vědomě o pár kilometrů prodloužil, ale v té celkové vzdálenosti byly ony čtyři kilometry vskutku zanedbatelným přídavkem. Bylo to tam pěkné, ale podíval jsem se na hodiny a řekl si, že už je nejvyšší čas sklesat do poněkud nižších letových hladin. Deset pryč a z té štreky jsem měl za sebou jen 1,5 %. 

Zase jsem musel řešit problémy s časem, přenesl jsem si do druhého dne určité manko, jelikož aspoň něco jsem naspat potřeboval. Pauzy jsem celý den musel minimalizovat a doufat, že nezvykle bohatou kilometráž bez delších zastávek vydržím. Jedno z krátkých zastavení jsem měl v Opavě, když jsem se zčistajasna ocitl v centru pozoruhodné situace:

Oddychoval jsem na schodech před divadlem a najednou přišel chlápek, přisedl si a dali jsme se do řeči, protože on vyloženě chtěl. Vlastně to byl spíš jeho monolog o víře a Ježíšovi. Na závěr projevu se za mne pomodlil, aby mě bůh opatroval na cestě, kterou podnikám. To proto, že bůh mě miluje za to, jak jsem k němu otevřený a kolik jsem pro něj prolil krve. Pán o mě zjevně věděl víc než Facebook. To se stalo, zatímco se k nám šouravě přiblížil muž s nemytým vzezřením značící absenci střechy nad jeho domovem. Řekl jen "Zaiju Babiše a Zeaa" a odešel. Tohle zažít Samuel Beckett, začal by se slzami v očích skákat metr do vzduchu...

Dlouhá jízda si žádá spoustu energie, kterou musíte tělu pravidelně dodávat. Stalo se mi ale, že jsem tuto povinnost zanedbal, situaci podcenil. Hlaďák je vedle protivětru, hmyzu a zamindrákovaných řidičů největší nepřítel cyklisty a jen na poslední chvíli jsem ho odvrátil. Rezervu z Bohumína jsem do sebe totiž dostal už dávno a tělo najednou potřebovalo víc šťávy, než jsem odhadoval. Dosud se mi totiž jelo vcelku pěkně, což mě falešně uklidnilo, a v té pokročilé fázi se organismus najednou přihlásil ráz naráz. Havířov pro mě byl záchytný bod na hraně - ještě pár kiláků a bylo by mi úzko.

Zbývalo mi pozdě večer už jen několik kilometrů, etapu jsem začal považovat za hotovou, když vtom... Faktor tma, faktor slábnoucí baterie v čelovce, faktor neoznačená rekonstrukce, faktor únava po 10 hodinách šlapání a hlavně faktor Ostrava, město, co se s nikým nesere, daly dohromady - nehodu. Prostě jedete a už chcete být v cíli, ale v momentě máte nohy výš než hlavu, nic vás nevaruje... Bohužel jsem neměl to štěstí, abych popřel fyzikální zákony, takže ta 30 čísel vysoká kláda napříč stezku mě katapultovala přes řídítka přímo na hlavu a loket.

Hned jsem si vzpomněl na onoho chlápka z Opavy, co mi o pár hodin dřív říkal, že bůh mě miluje za to, kolik krve pro něj proliju. Tohle by nevymyslel ani Čtvrtníček.

Délka druhé etapy byla opravdu prověřující, po 407 a 300 km to byla třetí nejdelší vyjížďka v mém životě. Nepříjemné bylo opět počasí a pak ten zpropadený stres z toho, že nestíhám. Nejlépe se mi paradoxně jelo až posledních 50 kilometrů, protože už ustoupilo vedro, které vysávalo. Konec hodnotím určitě lépe než začátek, což se může v této kilometrové dotaci zdát překvapivé, ale je to tak. Teda až na ten touchdown, to se nepovedlo.

Byl jsem plný tolika dojmů, dorazil jsem někdy o půl jedenácté, nacpal se a hlava mi pořád jela. Nebyl jsem s to kvůli tomu usnout, zadařilo se mi to až kolem druhé hodiny v noci. A budíček? Šestá ranní, takže asi tušíte, jak to bylo s regenerací.

Tentokrát jsem měl velmi pohodlné otevírací kilometry, protože přes Jablunkov, nejvýchodněji položené město v ČR, a ještě kus dál, se silnice svažovala. V centru města jsem při kratičké zastávce slyšel výhradně polštinu, zajímavé.

V rámci téhle etapy jsem si trochu poupravil představu spojenou s pojmem velký, protože Třinecké železárny jsou areálem, kde bych se tedy nechtěl ztratit doprovodu - to je město ve městě.

Lysá hora spolehlivě prověří. toto stoupání si rozhodně zaslouží respekt i pokročilých cyklistů, moc lepších tréninkových kopců v naší zemi asi není. Některé sklony můžou být zákeřné, jednociferné vyjádření rychlosti je něčím, s čím se musí počítat. K mé spokojenosti se mi jelo znamenitě, cítil jsem tu správnou sílu v nohách a poprvé od výjezdu jsem si připadal jako silný jezdec. Příjemně se zatáhlo, ochladilo a konečně mě nějaký kopec opravdu bavil. 

Po sjezdu, v údolí okolo Frýdlantu nad Ostravicí, jsem sledoval, jak Lysou obklopuje temnota bouřkových mraků. Sotva o hodinu jsem unikl nečasu s hromy a blesky, jež vrchol pohltily. Tmavá plachta se začala zvolna převalovat přes celou viditelnou část pohoří, hodně bouřilo a já se vážně obával, že smyčku na Pustevny budu muset z bezpečnostních důvodů zrušit.

Naštěstí jsem ale měl na úseku před sebou informující prarodiče, a ti mě zpravili o tom, že Pustevny jsou mimo epicentrum. Tedy volba byla okamžitě jasná - jedu, blesky nehrozí, měl jsem vjet jen do přicházejícího deště.

Tyhle letní vyjížďky s teplým deštěm mě nesmírně baví! Škoda, že jich do roka absolvuju většinou jen pár. Stoupání jsem si ve sprše, která se v horní části bohužel vypnula, hodně užil.

Zprávou č. 1 této etapy bylo to, že jsem do cíle konečně dojel za světla, což nebyl vůbec žádný krok pro lidstvo, ale byl to velký krok pro mě. Zprávou č. 2 bylo to, že mi cyklistika začínala velmi chutnat a dostával jsem se do jezdecké pohody.

Úvodní triptych etap hodnotím jako velmi náročný. Systém kolo-postel-kolo-postel ve stresu, že jsem někde měl být před dvěma hodinami, se ale nedá vydržet přes 2 týdny, maximálně pár dní. Bylo mi jasné, že z tohoto úhlu pohledu musím zvolnit.

Trochu jsem trpěl na bolest obou zápěstí, což bylo při jízdě nepříjemné při brždění, ale jinak bylo vše OK a těšil jsem se do dalších etap.

Byl jsem překvapený, že jsem se hned od prvních šlápnutí cítil velmi v pohodě. Večerní stav toto vůbec nepredikoval. Ale byl jsem za to samozřejmě rád a svižně jsem střádal kilometry, kterých bylo na programu víc než dost. Otevírací hodina do Kyjova mi utekla hodně rychle.

Jak jsem měl předešlého večera slabší chvilky, nezkontroloval jsem si nabíjení cyklopočítače, tudíž jsem přirozeně nemohl zjistit, že se jaksi nedobíjí. Se zbývajícími 30 % se celý den jet nedá a nechtěl jsem zbytečně ztrácet čas tím, že bych zařízení nechal někde v zásuvce a kvůli tomu stál. Sám sobě jsem si v Hodoníně pogratuloval k rozhodnutí vzít s sebou powerbanku a náplast.

Mám nesmírně rád jižní Moravu, v tom kraji cítím takový klid, pohodu, harmonii... Na Nové Mlýny jsem se tak těšil, až jsem dostal hlaďák. Došlo mi jídlo a před bufetem v Pavlově, který mě zachránil, jsem prožil několik dlouhých kilometrů, které bych nikomu nepřál. Není totiž o co stát.

Jedna věc mě krapet rozhodila. Během neplánované zastávky jsem si popovídal s cyklisty u sousedního stolu. Vždycky, když se takhle s někým dám do řeči, tak mé cestovaní u druhé strany vzbuzuje zájem, a většinou hodně pozitivní. Nikdy se mi nestal opak - až dosud. Od jednoho z chlápků jsem dostal otázky s takovým tónem podivu: "Co tě žere?" "Před čím ujíždíš?" "To tě nechala?" Zajímavá zpětná vazba, musel jsem nad tím pak nějaký čas přemýšlet. Vlastně ji ani neberu jako negativní, vždyť ve finále tahle cesta je i něco jako duševní terapie, ať už jde o třídění jakýchkoliv myšlenek. Dost často mám v hlavě ze všeho dění kolem sebe zmatek, a dotyčný kolař tak ani netušil, že mi nevědomky prošel okolo 13. komnaty.

Přiznám se ale, že mě těžce nebavila a jen jsem ji v suchém triku rezignovaně odšlapal. Bohužel mě celý den bolelo koleno, a to mi víc než nákupní vyjížďku nedovolilo. Jen jsem se potřeboval dostat z místa A do místa B, abych splnil etapu, jinak pro mě toto vyjetí nic neznamenalo, škoda. Ale i s takovými dny musím počítat, cesty mají své kouzlo díky své pestrosti, že každý den je něčím jiný, a tentokrát to vyšlo takhle. 

Nějakých patnáct kilometrů před cílem jsem ve sjezdu o šutr prorazil přední kolo. Bouchla mi duše a rána rozervala i plášť. Jednoduchá výměna se nekonala, protože když jsem hustil první náhradní duši, explodoval mi ventilek. Tu druhou a poslední jsem nafoukl, ale trnul jsem, aby vydržela. Kolo jsem tak měl na závěr etapy poloprázdné, což bylo nutností, jinak by duše lezla skrz díru jako nafukující se žvýkačka. I tak byla v podstatě venku a já byl kompletně v nervu...

Do Jihlavy jsem sice bez dalšího výbuchu dojel, ale oprava mě stála chytnutí posledního vlaku o půl osmé, abych se na noc dostal do Hradce Králové, což byl plán. Blbých deset minut.

Nakonec jsem strávil noc krátkým spánkem v parku a občerstvením v nonstopu v Havlíčkově Brodě a roztahanými nočními přejezdy. Po osmé hodině ranní jsem s pomocí boží dojel do Hradce, zatemnil okna, vklouzl pod peřinu a nechtěl vědět o světě.

Krátký úsek etapy vedl i přes Rakousko. Těšil jsem se po dvou letech na návštěvu Litschau, kde jsem chvíli poseděl. Dal jsem si Spargelcremesuppe mit Oberschäubchen und Weißbrotcrôutons, přesně jak jsem na posledních kilometrech před městem uvažoval, že si dám.

Přisedl si ke mně jakýsi starší pán, který si se zájmem chtěl povídat, a já si uvědomil, jak jsem starý. Protože německy jsem se učil před takovou dobou, že už jsem významnou část toho, co jsem uměl, zapomněl. Na objednání jídla a zeptání se na cestu má jazyková vybavenost stačí, ale dostat se do konverzace s myšlenkou... Tak je nejvyšší čas oprášit sešity s gramatikou a začít znovu studovat.

Předešlý den volna mi moc pomohl, konečně jsem srovnal zhruba dvouhodinový deficit, který se se mnou od vyjetí z Janova táhl, a dobře si odpočinul. S odstupem vidím tenhle odpočinek jako klíčový pro další průběh. Nadechnul jsem se do nových, povzbudivých výkonů, strasti prvního týdne byly zapomenuty. Fyzicky jsem byl jednoznačně na výši.

Hnalo mě i to, že jsem se opět po roce těšil na své jihočeské přátele a že se vykoupu v Malši. Na Doudleby nedám dopustit, vybudoval jsem si k ním pouto, jež přetrvá časy. Zatím byly součástí všech tří cest a rozhodně budou i jedním ze základních stavebních kamenů těch příštích. Sedmou zkoušku jsem v nich dokončil ve veliké pohodě, vlastně neunaven.

Tuhle etapu považuju za pravděpodobně nejlehčí, když nebudu brát v potaz slavnostní dojezd do Prahy. Moje psychické nastavení se během několika desítek hodin otočilo o sto osmdesát stupňů. Z pobytu v non stopu na pocit, že můžu jet non stop.

Jedinou nepříjemností bylo žihadlo od včely. Ale jak jsme ho dostal! Srazili jsme se ve sjezdu čelně, hmyz mně narazil mi do helmy, a od ní se odrazil přímo zadečkem do mého levého lýtka. Solidní buzar, takový strk by nezahrál ani sám Ronnie O'Sullivan.

Hlavně v prvních 40 kilometrech jsem těžko hledal rytmus a nejelo se mi dobře. Ovšem v průběhu etapy jsem se celkem rozjel a ve zbytku dne mi organizmus za dobré vyspání se zpožděním poděkoval dobrými nohami. Je opravdu zajímavé pozorovat, jak se tělo s dlouhodobou zátěží pere, je náladové. 

Jihozápadní příroda je velmi, velmi koukatelná a dost se mi líbí i ty vesničky á la Slunce, seno... Pupkatý borec s hráběmi, zralá paní na procházce po ulici v kalhotkách... Docela to tam na člověka dýchne - hlavně při průjezdu okolo kravína

Sice mě osmý aktivní den celkem unavil, ale na druhou stranu jsem si ukázal, že i těžší etapu jsem byl pořád schopný jet se solidním nábojem, a to byla dobrá zpráva pro příští dny. Chléb se začínal pomalu lámat a tušil jsem, že kůrka ještě není tvrdá. 

Za odměnu jsem si po etapě poručil maďarské razítko na české listině zvyků, tedy guláš s pěti, a několik kusů Chodovaru, což je značka, která se v těchto končinách zřejmě nosí.

Ráno jsem neměl ponětí, že jedu už 9. etapu, připomínalo mi to předešlý rok, kdy jsem se první částí cesty taky protrápil až do lehkých nohou. Dokonce i proti větru v druhé půlce jízdy mi to odsýpalo, což bylo vynikající zjištění. 

Dorazil jsem však relativně pozdě, ale to bylo zapříčiněno odpustitelnou tříhodinovou pauzou v Mariánských Lázních, kdy jsem si udělal takové pohodové literární, respektive korespondenční okénko. Lázeňské město si přece žádá lázeňské aktivity. Dopřál jsem si luxus, na který jsem se těšil od prvního dne, ale zatím to nějak nevycházelo: dlouhou pauzu s jídlem bez hodinek uprostřed etapy. 

Cílová Aš na mě neudělala moc dobrý dojem, nezalíbila se mi, což mě docela mrzí. Teda až na jeden podnik, kde se mi líbilo: hambáč, tanková plzeň, servírka.

Byla to etapa přesně podle narýsovaných představ - dobré vyjetí po té předchozí a příprava na následující Krušné hory. V rukou jsem držel karty vysokých hodnot.

Ten fyzický pohled byl ale úplně super, Krušné hory ani náhodou nebyly krušné, byl jsem volný jako pták, jízda do prudkých pasáži na nejlehčí převod desetikilometrovou rychlostí mě vyloženě bavila. Měl jsem proklatě dobré nohy.

Velmi mě oslovila tichem čišící příroda, vynikající, tam se rozhodně ještě vrátím. Krušnohorsko se mi zalíbilo, navíc pro cyklistiku je to prostředí přívětivé i soudě dle té zkušenosti, že jsem v něm zažil jen opravdu slabý provoz. 

Horší pohled na etapu je tedy ten technický. Těsně pod vrcholem třetího stoupání na 77. kilometru jsem serval řetěz. Po chvíli klení jsem začal konat, a sice tím jediným nabízejícím se řešením, když jsem se pěšky vydal směr 7 kilometrů vzdálený Boží Dar.

Tak jsem chvíli šel, chvíli se odrážel jako na koloběžce, chvíli se i svezl na volnoběh, než osud přispěchal s částečnou omluvou. Zastavila u mě totiž dodávka lehce nekonformního páru, který mě do Božáku hodil, a to přímo k pánovi, co měl mít nýtovačku. Ten, v modrákách na domě pracujíc, odložil lžíci, nechal maltu maltou, odebral se do dílny ku bedně s nářadím, načež mi dal řetěz do pořádku. 

K mému pohoršujícímu zjištění se mi ale taky začal rozedírat zadní plášť. Mně prostě nebylo souzeno dojet s plášti, se kterými jsem vyjel, po předním byl odsouzen k výměně i zadní. Kolo začalo cukat, musel jsem ho upustit, abych trochu umravnil na světlo světa tlačící se duši, a snížil tak riziko defektu. Úplně nehořelo, na dojezd to stačilo, ale bylo nabíledni, že budu muset zase do cykla...

Cíl se v původním itineráři nacházel v Karlových Varech, ale využil jsem přátelské nabídky v nedalekém podhradí Lokte, tudíž jsem si etapu o nějakých deset kilometrů prodloužil. S Jířou jsme si dali dostaveníčko na večerní debatu daleko od naší dobré vsi. Bylo to fajn jednání, poměrně intenzivní, snad by se dalo nazvat etapou číslo 10 a půl. Číslice na alkoholtesteru spatřené před usnutím určitě nemůžu zveřejnit. 

Toto byl velice, velice pestrý den. Někdy se dá za dvacet hodin zažít tolik, co jindy nedáte za týden, za měsíc... lovci pokémonů za celý život.

Nepříjemný bolehlav na začátek etapy si mě vyhlédl. Já to nechápu, vždyť jsme to s ničím nem... počkat, aha, byl tam i Budvar...

Ale mám vypěstovanou vůli, tak mě to zase tak netrápilo. Víc mě mrzelo obutí mé silničky. Doufal jsem, že víc než dohromady čtyři pláště za tuhle cestu už nepoužiju. Sakra, nemám formuli, abych furt přezouval!

Dost jsem se těšil na malebnou restauaraci Severku, protože Most! se mi v zimě vryl pod kůži. Nebýt pár kolařů, kteří tam byli ze stejného důvodu jako já, byla by to knajpa fakt s pár štamgasty tam, co seděl Luďan a další. Už bylo po obědech, tak jsem si dal jen limču a razil dál. Bylo fajn vidět to místo na vlastní oči, ale že bych tam jednou chtěl mít svatební hostinu, to ne. Hádám, že seriáloví tvůrci před natáčením nemuseli moc do hospody sahat, už byla připravená se ukázat taková, jaká je. 

V Chanově jsem zažil trochu horké chvilky. Projížděl jsem tím národním unikátem, lehce nervózní, a jakýsi vykutálený mládenec na mě křiknul: "Aby si chcip, ty mrdko s kamerou!" No, tak nechal jsem to bez odpovědi a jel od těch zákusků pro statiky radši rychle pryč. Nicméně na okraji sídliště jsem píchnul. Naštěstí už jsem byl spíš mimo dosah, za rohem, spíš jen na doslech než na dosah. Kdybych si měl před výjezdem vybrat jen jedno místo, kde bych na těch 2 500 kilometrech fakt nechtěl mít defekt... Jen jednou jsem v minulosti vyměnil duši rychleji, ale to bylo v rámci cílené soutěže na turisťáku.

Následovaly podobně stylové Obrnice, prý bašta to pro exekutory. Na titulní stránce webu má obec transparentně uvedené číslo nezaměstnaných občanů. Snad aby se obhájila, že to je jen 11 % a ne víc?

Pak už byl nevšedním zážitkům konec a dotočil jsem slabou hodinku do cíle. V Teplicích jsem byl ubytovaný vedle skvělého podniku, kde to mělo šťávu. Byla tam parádní živá hudba, decibely vibrovaly barem... Ťuknul jsem si s jedním Ostravákem, co seděl vedle, a dokonce jsem mu bouchnul i lístek na nadcházející koncert, který jsem vezl s sebou navíc. 

Start etapy jsem umístil do Ústí nad Labem, kam mě táhlo pokušení nahlédnout do jisté vyloučené lokality periferie. V nechutně vypadající čtvrti jsem potkal jen asi tři jedoucí auta - nejdřív policii a pak i sanitku. Ale lidi u oken se mnou prohodili i pár slov, a přívětivě. Snědá slečna z patra mi s úsměvem zamávala, špinavá děcka o mě měla strach, že zmoknu... Určitě jsem byl klidnější než v Chanově, když pominu agresivně štěkající psy sápající se po plotech nebezpečně vysoko. Tady to průšvihem nesmrdělo... i když...  laciným oslím se můstkem dostávám ke vzpomínce čichové. Buďte rádi, že fotky zprostředkovávají jenom vjem zrakový...

V prudké stěně někde na 15. kilometru jsem začal cítit, jak mi s každým šlápnutím začíná škubat v řetězu - spojení dvou článků povolilo, nýt se otevřel, takže řetěz mohl v podstatě kdykoliv prasknout. Sakra, proč tohle v neděli? Jediný záchytný bod, kde bych mohl problém opravit, byl cyklosport v Liberci - asi za sto kilometrů.

Šlapat jsem musel lehce, tlak by řetěz serval hned, celý den jsem byl nucen šolíchat lehké převody. A dařilo se, vydržel jsem spoustu hodin, než... 20 km před Libercem mi nejen že nevydržel řetěz, ale nezávisle na tom prasklo i lanko od přehazovačky...! Zachtělo se mi hlasitě křičet.

Zkroucenou přehazovačku jsem dokázal napnout tak, abych měl aspoň jeden jediný převod - volný konec lanka jsem v potřebném napětí omotal kolem košíku na bidon a k rámu přilepil elektrikářskou páskou. Ale ani takto v potu tváře vytvořené řešení nebylo ve finále nic platné. To proto, že řetěz se opakovaně rozpojoval. Praskl tak, že sousední články šly spojit, ale po chvíli šlapání se zase rozpojily, takže jsem se vpřed posouval dost kostrbatě. Po asi šestém zastavení a spojení v několika minutách jsem to v Křižanech vzdal. To nemělo cenu.

Měl jsem ale štěstí v neštěstí na milou rodinu, kterou jsem stopnul. Bylo to hned první auto, které jsem požádal o pomoc - normálně při stopování takovou úspěšnost nemám, jelikož nemám ňadra, ale teď to vyšlo. Tito dobrosrdeční lidé se dokonce vrátili domů pro střešní stojan na kolo, aby mě mohli vzít, poněvadž byli naloženi. Dovezli mě do Liberce a díky těmto zachráncům jsem stihl poslední vlak do Harrachova, kde jsem měl rezervované ubytování.

Ráno jsem se nuceně přesunul vlakem z Harrachova do Tanvaldu, kde byl nejbližší servis, ve kterém jsem si mohl nechat řetěz a přehazovačku spravit. 

Třináctý den v sedle a samé prudké kopce - a přece cítil jsem se nesmírně silný a motivovaný. Hezky mi to odsýpalo, kupil jsem jeden výškový metr za druhým, ohromně mě to bavilo, protože jsem byl vděčný za fungující kolo.

Podruhé jsem vystoupal do Harrachova, tentokrát konečně kolmo. Toto městečko jsem si za uplynulý rok oblíbil, líbí se mi hlavně jeho ikona, mamutí můstek, na kterém už se ale pár let bohužel nelétá. Je to přitom takový unikát, na světě je jenom 5 (slovy pět) mamutů a my si necháme ten náš tak smutně chátrat...

Bavil jsem se o tom pár měsíců předtím s provozovatelem tamního Ski muzea a situace je tak vážná, že jestli se nepodaří s tím stavem hnout v nejbližších měsících, tak už asi nikdy. Politická vůle je minimální. Ale věří, naděje umírá poslední. Mluvil i o veřejné sbírce v krajním případě... a ten už nastal. Když si ctěný čtenář mého blogu odpustí pár pátečních piv, krábu retek či pojede jednou do práce busem namísto autem, tak by třeba to ušetřené kilo mohl věnovat na pomoc záchrany můstků, hm? Já poslal.

Stoupání z Pece pod Sněžkou k Památníku obětem hor jsem zvládl o 20 minut lépe než o rok dříve, za 43 min čistého času (9,2 km/h). Kdybych nemusel dofukovat kolo a nenatáčel, po fyzické stránce bych to zvládl vylámat v kuse, perfekt. Ve 23 % úsecích jsem sice v 5 km/h velmi trpěl, ale nepovolil jsem. Trochu jsem si i poupravil názor - když přežijete ty dva úseky přes dvacet procent, které jsou otázkou vítězství a pádu, zbytek kopce není až tak vyčerpávající. To samozřejmě platí v případě, že máte natrénováno.

Jenže - už bylo pozdě a já měl pomalý defekt, ten den druhý. Na vrcholu bylo zadní kolo víceméně prázdné. Bylo před devátou, slunci jsem dával chvíli, ochladilo se, já vyřízený, zpocený - začal se klepat. Najednou jsem nebyl třesoucíma rukama schopný zalepit díry na žádné z duší, vždycky to nějakou skulinkou pod záplatou utíkalo...  a novou jsem po výměně o několik hodin dřív už neměl.

Lepení došlo - ocitl jsem se v šeru s prázdným kolem uprostřed Krkonoš. Chtělo se mi regulérně brečet, nicméně musel jsem udělat důležité rozhodnutí.

Nasadil jsem plášť na ráfek s tím, že dodrncám dolů těch 7 km do Pece a uvidím, co dál. Sjel jsem a - zjistil jsem, že to prázdné kolo jede solidně! Tak jsem si řekl, že sjedu ještě dalších 15 km do Trutnova a uvidím. Stalo se a já se utvrdil v myšlence, která mi v hlavě zatím vznikla - že to takhle celé dojedu až do Hradce.

Přes noc se mi jelo nejdřív nepohodlně, ale pak jsem si na specifickou jízdu tmou, v chladnu a po ráfku zvyknul, až mě to i místy bavilo. Měl jsem jednu slabší chvilku kolem půlnoci, ze které mě vysvobodila návštěva hospody v Úpici. Na dvacet minut jsem se ohřál, doplnil vodu, dal si něco sladkého a popovídal si s barmankou a posledním připitým přeživším. Dost mi to pomohlo, tímto bych chtěl složit hold všem knajpám, které mají v pondělí otevřeno až do jedné.

Jet v noci 110 km po ráfku z Krkonoš do Hradce bylo riskantní rozhodnutí, ale jsem nesmírně rád, že jsem do toho šel. Tohle byla královská etapa, ve finále jsem hlavně na ni trénoval tři čtvrtě roku a zakázal jsem si ji zkrečovat. 

Jde o to, že jsem věděl, že na Tour mě takových těžkých etap s podobnými parametry mělo čekat spoustu. V cíli této jízdy mně došlo, že už v tom umím chodit a jsem připraven. Třináctý den, čtyři tisíce výškových metrů a fyzicky jsem to zvládnul, myslím si, výborně - bylo rozhodnuto, PŘÍŠTÍ ROK PROJEDU TRASU TOUR DE FRANCE.

Po zbytek tohoto etapáku už jsem vnitřně trochu bojoval se ztrátou motivace. Věděl jsem, že jsem jinde a dokončení bylo víc formalitou než výzvou.

Fór měsíce byl ten, že ráfek i plášť byly po té šestihodinové jízdě přes severovýchodní Čechy úplně v pořádku! Stačilo jen koupit duše a bez nejmenších technických komplikací jsem mohl pokračovat.

V zimě při plánování jsem odhadoval, že po náročné královské etapě nebudu vypadat jako Jakub Železný na značce v 18:59, budu spíš ztrhaný, a tak jsem si pro tento den připravil jen sto kilometrů. 

Jasně, po předcházející etapě jsem byl unavený. Vždyť už to bylo přes dva týdny od výjezdu, takže občasné pálení ve stehnech jsem bral s nadhledem. Zaplatil jsem určitou daň za to náročné dobrodružství uplynulé noci.. 

První polovina se mi jela těžce, nejspíš i kvůli velkému teplu, ke kterému člověk po dvou týdnech v sedle už nevzhlíží tak toužebně jako uprostřed ledna na autobusové zastávce. Ale po projetí nádrže Slapy se přehnala dvacetiminutová intenzivní přeháňka, která mě příjemně osvěžila a nabila novou energií. 

Tahle zkouška byla vpravdě důkladná, pořádně mě prověřila a myslím, že jsem obstál se ctí. Dorazil jsem unaven tak akorát, načež jsem si dal hned jednoho kozlika na ex, protože dokončení v pořadí patnácté etapy si to žádalo. 

Ještě jsem ale úplně neslavil a koncentraci aspoň nějak udržoval - z předchozího roku jsem byl poučen, že i epilog si můžu protrpět, když mi předčasně vypne hlava. Navíc jsem si pořad ještě mohl třeba zlomit stehenní kost.

Igor Timko v písni Čím to je zpívá:

Tahle cesta se vším všudy byl kus života a byl to zápas. A proletěl jsem jím.

Uvědomil jsem si, jak mi to od vyjetí rychle uteklo. Celou cestu jsem měl cíl v nedohlednu, ale když už jsem se do něj dostal, jakoby to celé byla chvilka. Když jsem si při jízdě představoval časovou osu, tak to, co mě čekalo, bylo pořád daleko, to, co jsem měl za sebou, bylo pořád nedávno, a když jsem se dostal až na její konec, zjistil jsem, že úplně všechno bylo včera.

Martin se Zůzou jsou pro mě jasná volba, u koho v okolí hlavního města zakončit celou jízdu. Martinovo bydliště v Lese u Dolních Břežan je krásná schovka, kterou prozradí jen tomu, kdo je toho hoden.

Znáte ten pocit, když úspěšně dotáhnete poslední díl Rubikovy kostky, aniž byste ty barevné samolepky přelepovali? Já taky ne, ale tohle dojetí do cíle je určitě ještě lepší pocit. A vhodná pro takovou chvíli je samozřejmě Bohemka za kilo pade.

Večer jsme si rozdělali táborák a bylo nám fajn.