Fenky Finky

cca 15 min

Před dvěma lety jsem dostal silné nutkání podívat se trochu na sever. Přišlo mně trapné, že jako člověk, co rád cestuje, jsem až do svých 24 byl nejseverněji v Drážďanech ležících na úrovni Šluknovského výběžku... Pak jsem sice v létě 2019 zavítal až do Skotska, ale stejně – na podzim jsem chtěl ještě výš!

Anička, moje dobrá duše z gymplu, byla na Erasmu v Helsinkách, a protože jsme se dlouho neviděli, tak jsem jí slíbil, že se za ní otočím na kafe a kus řeči. Domluvili jsme si schůzku na jednu listopadovou sobotu, podle toho, jak se mi podařilo sehnat dobré letenky.

Přiletěl jsem ale už ve čtvrtek večer a okamžitě v lehké euforii začal nasávat studenou finskou atmosféru. První noc jsem přespal u jednoho pohodového tureckého kuchaře, což nebylo úplně autentické, ale Erkan byl na Airbnb nejpohotovější. V pátek jsem nemohl den začít jinak než procházkou k olympijskému stadionu, kde Emil Zátopek v roce 1952 dokázal asi nezopakovatelný kousek, když na jedněch olympijských hrách vyhrál pětku, desítku i maraton. Bohužel jsem měl smůlu na to, že stánek byl v rekonstrukci, takže jsem toto významné místo nemohl navštívit přímo, ale jenom pohledy zvenčí. I tak to bylo něco speciálního.

Po celodenním toulání, před druhým noclehem, ve mně ale zamrazilo. Nahlašoval jsem se recepci hostelu, když pán za počítačem provedl nežádanou, nejistou grimasu.

“Je tady problém. Vaše rezervace je do ženského pokoje.”

Šlo o ten typ ubytování s velkokapacitními místnostmi, kde je třeba deset patnáct postelí. Někde to mají i smíšené, ale tam bylo spaní oddělené, mužský pokoj zvlášť, ženský pokoj zvlášť. Někde se musela stát chyba. Buď mi Booking při rezervaci neukázal, že jde o dámské oddělení, nebo jsem si toho nevšiml, anebo to podělal počítačový systém.

“Mmm, to jsem nevěděl, to je divné. Můžete tu rezervaci přesunout do mužské části?"

“Ne, to nejde, na dnes už máme úplně plno.”

Do ženského pokoje mě v tomto systému logicky šoupnout nemohl, takže jsem najednou neměl kde spát. Na příští dvě noci se pro mě místo v pánské sekci našlo, ale na tu nadcházející ne. Potvrdil jsem aspoň to, co se dalo, sednul si v rozpacích do křesla ve společné prostoře a začal přemýšlet, co teď. Zkusil jsem narychlo rozhodit sítě na nějaký nocleh někde jinde, ale tak pozdě už jsem nic přijatelného nemohl najít.

A po chvíli se ve mně probudilo mé dobrodružné já.

Nechal jsem si situaci trochu uležet v hlavě a došlo mi, že je přece pátek, a tak vlastně proč nezažít nějakou parádu v nočních Helsinkách? Vždyť jsem byl na výletě, nemusel jsem se svazovat nějakými řády o tom, jak by člověk měl fungovat v běžném denním režimu, já byl svobodnou jednotkou v nové zemi, cestovatel za poznáním, lovec fotek s aparátem v ruce. Já jsem večer, v noci, ráno, dopoledne ani odpoledne rozhodně nic nemusel, já jenom mohl a chtěl. A zachtělo se mi nemít rutinní večer. Vyšel jsem do ulic a čul nějakou zábavu, všude plno lidu. Pár hotelových možností na mě na mobilu postupně ještě vyskočilo, ale ceny byly, nebál bych se říct, šílené, tak jsem to hned křížkoval a nakonec´úplně přestal řešit.

Začal jsem se toulat večerním městem sem a tam, bez jakékoliv myšlenky, nápadu, co vlastně chci příštích deset až patnáct hodin dělat. V té horší variantě bych prostě jen tak kličkoval ulicemi a přemýšlel, co bych tak mohl příštích devět až čtrnáct hodin dělat. Příštích osm až třináct, a tak dále, a tak dále...

Chodil jsem křížem krážem celičkým centrem, v jehož srdci se nachází vlakové nádraží. Většinu ulic už jsem znal, hezky se mně začínalo vše propojovat a po čase jsem věděl, co uvidím za tím a tím rohem, kam že se dostanu. K tomu mně moc pomáhaly i tramvajové linky. To je ostatně nejlepší možný způsob, jak rychle v kostce poznat město – koupit si vícedenní lístek a jezdit sem a tam, z konečně na konečnou, hodiny a hodiny. Měl jsem permici platnou myslím na pět dní za 20 nebo 25 éček a mohl jsem si jezdit dle libosti takřka po celých Helsinkách. Ideální bylo posadit se do zadní části soupravy, na poslední sedačku zády ke směru jízdy, a velkým koncovým oknem sledovat městskou scenérii jako v kině.

Do tramvajky jsem většinou usedal ve chvíli, kdy už mně při pěším cárání začínala být zima. Pravdou totiž je, že ačkoliv teploměry na konci listopadu ukazovaly stav kolem nuly, většinou tak -1°, pocitová teplota byla tak minus patnáct. Jestli za to mohla ta blízkost moře a vlhký vzduch, nebo zkrátka jen můj rozmazlený středoevropský organismus, těžko říct. Každopádně MHD je tam vytápěné a vždy jsem tam rád nacházel útočiště. Dejme tomu půlhodina chůze a půlhodina tramvaj. Pak jsem nahřátý zase mohl vstoupit do toho severského chladna a venku zase něco vydržet. Měl jsem sice kabát i svetr, ale... Finsko!

Protože jsem si z prodlouženého víkendu chtěl udělat fotoalbum, takovou městskou reportáž, neustále jsem měl kolem krku zavěšený foťák. Víceméně jsem ho při chození vůbec nesundával, abych byl připravený kdykoliv cokoliv zachytit. Kolikrát se člověku stane, že se odehraje nějaká situace během pár sekund, a když nemá prst téměř na spoušti, hezkou fotomomentku prošvihne.

Procházel jsem se zrovna v samém středu města, kde byly chodníky nejvíce zaplněné lidmi. Pomalu jsem se s rukama v kapsách loudal ulicí, když se z pěších přede mnou vylouply dvě chichotající se holky. Evidentně spolu někam razily za páteční zábavou. Než jsme se stihli minout, jedna z nich si všimla foťáku a spontánně se zastavila, aby si řekla o snímek se svou kámoškou.

"Ahoj, uděláš nám fotku!?"

"Jasně, koukněte na mě!" Spoušť.

V rychlosti jsme se ještě představili a Saana (což jsem správně pobral až po vyhláskování), si zapsala můj e-mail, kam si o fotku pak měla napsat. Pak jsme se rozloučili, děvčata poděkovala a ve své rozjařené náladě zase pokračovala dále. Já jsem si vypnul aparát, strčil ruce zpátky do kabátu a pokračoval taky.

Ty vole! To je ono, na tohle čekáš, kvůli tomu jsi přece přestal řešit to spaní!

Po nějaké minutě jsem se otočil na patě a hodně svižným krokem jsem vyrazil na druhou stranu směrem za slečnami, abych je stihnul do křižovatky, ke které určitě mířily. Pak bych už je nejspíš ztratil. Dohnal jsem je na červené (díky za ni) a znovu jsme se pozdravili. Zeptal jsem se jich, kam mají namířeno, jaký mají program na večer. Ony, že mají vyhlídnutý jeden klub, kam chtějí jít tančit, tak jdou do něj. Moje podotázka zněla, jestli nemají nic proto tomu, když se k nim přidám, načež moje nastávající finské parťačky řekly, že jasně, ať jdu!

Nu a tak jsme se společně dali do chůze a do řeči. Představili jsme se trochu více, já jim pověděl, co tady vymetávám po Helsinkách, a holky zase mně něco o sobě. Saana byla upovídaná, kdežto Julia spíš taková tišší. Přijely z Tampere, kde bydlí, což je jedno z dalších velkých měst v zemi, relativně nedaleko na sever od toho hlavního. Není tam prý ale moc vyžití, když se chce mladý člověk jít volně pobavit, respektive je ho o dost míň, než tady. Co jsem moc nechápal, bylo to, jak byly na večer obléknuté. Jen tak ležérně rozepnuté bundičky a pod nimi už trička. Já tam vedle nich šel trochu jako medvídek. Holt, Finsko odmala zjevně naučí.

Cestou jsme nabrali ještě jejich další parťačku Anikku a přišli na místo. Nevím tedy, jak to chodí v jiných částech země, ale v Helsinkách stojí u vchodů do veškerých klubů vyhazovači a ve futrech kontrolují občanky, jestli jsou příchozí plnoletí. Holkám bylo toho roku právě osmnáct, čili možno. Když jsme prošli věkovou kontrolou, následovalo vstupné, kde jsme do kasy zanechali asi 8 nebo 10 euro za hlavu.

Klub byl na-tří-ska-ný. Propletli jsme se na bar, dali si úvodní drinky a celkem zanedlouho šli na parket. Děvčata byla vyloženě spokojeňoučká, já jsem ještě chvíli zpracovával tuto situaci, než jsem se taky nějak uvolnil. Chvíli nazpět jsem skákal z tramvaje do tramvaje a mezi tím si cpal ruce s rukavicemi do kapes, a najednou jsem měl kabát kdesi v koutě a pokládal si vodku s džusem na stolek, abych si mohl povolit vrchní knoflík košile a vykasat rukávy. Nálada v místě byla výborná, lidé tančili i na reprácích apod., hrály se ověřené fláky, které mají Finové rádi, takže jsem si rozšiřoval obzory, co tak mladí lidé poslouchají. DJ pouštěl i věci, které znám a evidentně jsou rozšířené napříč prvním světem, ale většinu jsem neznal. Saana mi k tomu dávala komentáře, celkově ochotně turistovi vysvětlovala, jak to u nich chodí.

Mimo jiné mi kladla na srdce, ať pití nikdy nedávám z ruky, jestli do něj nechci mít nic nasypáno... S občerstvením to byla poměrně vysoká hra. Vodka s džusem – 10 €, gin s tonikem – 11 €. To bylo přesto to nejrozumnější, co si objednat, poněvadž jiné záležitosti stály ještě víc. Krom teda jednoho šmoulího panáka za 7 €, ten měl takovou zajímavou "dětskou" chuť, pár jsme si jich taky dali. Neštěstí ve štěstí bylo to, že barmani přijímali platby výhradně kartou, čili nic z toho tolik nebolelo a s postupem času to bolelo ještě míň a míň... Trochu se mi tento výlet prodražil, po návratu domů jsem měl na účtu míň než vdova po Stanislavu Grossovi, asi 84,-, ale nelituji. Lidé, kteří si na dovolenou vozí brašnu lunchmeatu, asi nepochopí, ale já vidím smysl cestování trochu jinak.

Bylo mi nezvykle teplo, myslím, že jsme protančili tak 3 hodiny čistého času, to byla intenzita, jakou neznám. A celou dobu jsme byli zavření uvnitř, protože tam se ven na ulici před klub nepouští. Až s odchodem. Barevné pásky na zápěstí tam nefungují. Uvnitř budovy tak byla kuřárna, kam se chodilo na kouř. Mám ale pocit, že Fini cigaretám moc neholdují, oproti Čechům rozhodně zaostávají (náš národ ale není relevantní měřítko, to je jiná liga). Ačkoliv nekuřák, pár jsem si jich s děvčaty dal, vyčerpal jsem tak svoji tabákovou dotaci možná na deset let dopředu.

Při jedné pauze od více či méně ladných pohybů na parketu (jak u koho, že) se mně Julia se Saanou pokoušely dát lekci finštiny. První a poslední lekce se zabývala nejdelším slovem, které jest:

epäjärjestelmällistyttämä­ttömyydelläänsäkäänköhän.

Snahu jsem projevil, ale po třetině se mi zamotal jazyk, neměl jsem šanci dokončit. Vždyť ony samy to musely na webu vyhledat, jak to vlastně vůbec vypadá. Více jsem zabodoval zeměpisem, když jsem je překvapil tím, že znám Kontiolahti, což je obec kdesi mezi jezery. Dříve jsem totiž dost sledoval biatlon, tak mám zastávky světového poháru v malíku. Ukázalo se tak, jak je sport do života důležitý.

A tak noc plynula, střevíce se opotřebovávaly, obsahy sklenic mizely, decibely kdečím vibrovaly, pohoda kulminovala...

Kolem půl čtvrté na mě začala trochu padat únava. Přeci jen, čas pokročil, osazenstvo začalo řídnout. Sednul jsem si na koženou sedačku, kam bych před pár hodinami neměl šanci se dostat, a sledoval začátek konce zábavní části noci. Přišla Julia, že už půjdou, a protože holky byly jediné mé záchytné body na tom místě, neviděl jsem více důvod, proč ještě zůstávat. Oblékali jsme si svrchníky, když Saana nahodila, že bychom se ještě venku mohli společně vyfotit. 

Následně jsme se rozloučili a já se nad ránem vydal zase chodit a jezdit sem a tam, plynule jsem navázal na to, kde jsem večer skončil.

Myslel jsem si, že ve čtyři hodiny to bude ve městě už mrtvé, že se jen tak melancholicky dokolébu nocí, ale chyba lávky. Jak jsem došel na největší ulice u nádraží, tak jsem pochopil, že tam ručičky na hodinách nic neznamenaly. Rozdíl byl jenom v tom, že všude bylo dost opilců, odpadků a hluku. Jeden podivín tam chcal přímo na ulici, jinde byly převrhnuté velké květináče, mekáč byl narvaný, že se do něj dalo sotva vstoupit, všude bordel. Potkal jsem i jednu černošskou prostitutku a prej jestli nechci blowjob, že má hezký byteček. Trochu jsem si s ní popovídal a popřál jí úspěch jinde. Celou tuhle scenérii jsem si samozřejmě na památku nafotil a zbytek tohoto nočního dobrodružství už jen dojezdil v MHD.

Kolem deváté hodiny dopolední, když se rozednívalo, jsem se nahlásil na recepci hostelu, přijal kartu od pokoje, vzal místo v posteli, nastavil si budík na 15:00, kdy se stmívalo, a okamžitě usnul.

Po dospání jsem si dal sprchu, nasadil batoh na záda a volným krokem se vydal do centra, protože v pět jsem měl to kafe s Aničkou.

PS: Noste na krku foťák.